Tenkrát, když jsem poznal Bohuchvala Prostopášného, byl zlomeným člověkem zdrceným soukolím životní tragédie. Ztratil tehdy svého syna, který se zabil při nešťastné nehodě na motocyklu. Jak mi sám později prozradil, v ten den kdy se to stalo, jako by se všechno zastavilo. Jakoby se tíha nespravedlnosti veškerenství snesla na jeho ramena a on zlomen a pokořen sklopil zrak a nemohl jej pozvednout zpět. Nechtěl už nic spatřit. Spatřit cokoliv, co by mu připomínalo život.
Každý si svůj život musí odžít sám. Každý během svého života kráčí po své cestě. Každý během této poutě vláčí svůj vlastní kříž.
Během celého našeho života jsme nuceni činit rozhodnutí. Ať už jde o naše svobodná rozhodnutí, nebo rozhodnutí vynucená nastalými okolnostmi. Tato rozhodnutí určují směr, kterým se v žvotě vydáme. Rozhodují o cestě, po které půjdeme a o hodnotách, které budeme následovat. Propojení těchto cest tvoří pouť, na níž si sebou vláčíme svůj kříž obtěžkaný vahou důsledků těchto rozhodnutí a vahou neovlivnitelných faktorů a náhodných událostí, které sebou přináší nekompromisní realita.
Pět přikázání
- Vždy kráčej vzpříměně
- Nikdy neztrať z očí horizont
- Nikdy zcela nezastavuj
- Pozvedni ty, kteří upadli
- Nezabývej se těmi, kteří nehledí své cesty
Kráčet vzpřímeně vstříc vytyčenému cíli, je odpovědností každého, kdo vláčí svůj kříž. Za svá rozhodnutí převezmi zodpovědnost a s pokorou přijímej to, co k tobě přichází. Přesto, že ve tvém životě nastanou události, jenž nebudeš moci nijak ovlivnit. Pamatuj, že ti vždy zbývá svoboda volby, umožňující ti se rozhodnout, jaký postoj k dané situaci zaujmeš.
Ať přijdou sebetěžší rány osudu, tak vytrvej. Neplýtvej energii na hledání důvodů, proč se něco stalo, proč se ti něco děje, proč něco nejde. Raději ji věnuj sobě a své cestě. Je dobré pochopit příčiny stavu věcí, ale není žádoucí se jimi zabývat na úkor pohybu vpřed. Je-li tíha tak veliká, že tě pošle do kolen nebo dokonce tak velká, že tě srazí na zem. Nezůstávej s hlavou sklopenou tváří dolů. Vždy hleď směrem k horizontu. Někde tam neustále leží cíl tvé cesty. V takovou chvíli nejde o cíl jako takový, není potřeba ho zřetelně vidět. Je potřeba zřít smysl této cesty a to je to, k čemu se lze upínat. Můžeš svůj zrak upřít do bodu, který je teprve před tebou a kterého dosáhneš pouze a jen tehdy, uvedeš-li se znovu v pohyb. Tak hleď vždy přes sebe směrem k horizontu.
Během tvojí poutě se mnoho cest protne s cestami druhých. Křáčíš-li ty sám vzpřímeně, je tvou povinností pokusit se pozvednout ty, kteří upadli. Tvou povinností není brát jejich kříž na svá bedra, ale pomoci jim pozvednout zrak. Ulehčit jim a tím jim umožnit zřít jejich horizont. Přitom čerpej ze zkušeností, jenž vzešli z těžkosti tvého vlastního kříže. Tato zkušenost se stane vaší společnou a bude sloužit vám oboum dál na vaši pouti. Tento akt by nikdy neměl zapříčinit tvůj vlastní pád či zastavení.
Na cestách potkáš i ty, kteří nevykračují zpříma, ale zpupně se nesou s hlavou zdviženou vzhůru k nebesům. Činí tak však často s vědomím toho, že jejich momentální okamžik lehkosti bytí je jejich neměnná výsada. Opájení tak svojí ješitností a arogancí i oni nehledí své cesty. Někteří z nich dokonce přesouvají těžiště svého kříže na ramena druhých, věříc že je to jejich privilegium. Není tvou úlohou je soudit, či je nějak narovnávat. I to je totiž součástí jejich vlastní cesty. Můžeš jim ukázat směr, ale interakce s nimi by neměla vnést pochybnosti do toho, jakou cestou se vydáváš ty sám. Kráčíš-li vpřed s hlavou vzpřímenou a hrudí vypnutou. I v tomto případě z toho pro sebe čerpej zkušenost. Nikdy nevíš, nakolik se může jednou zlehčit tvůj vlastní krok a teprve pak budeš moci posoudit tuto skutečnost skrze svůj osobní prožitek.
Pamatuj na to, že vlastní osobní zkušenost je vždy nepřenositelná. Je ojedinělá a kontextově usazená v daném konkrétním okamžiku rozpoložení všech stavů veškerenstva. To jest právě v tuto chvíli je přítomna a jen právě pro tuto chvíli má platnost.
Dokonáno jest!
