Slavomil Rádobílek do sebe oklopil zbytek třetího piva a mohutně popotáhnul ze zapálené cigarety. Nezdál se ten den v dobré náladě, i když jeho výraz se příliš nevzdaloval od jeho běžného mrzutého úšklebku. Spolu s výdechem, jenž vytvořil hustý oblaku dýmu, který téměř zahalil celou jeho tvář, vypustil: ,,Ty vole, tohle mě tak neskutečně sere. Pokaždý, když trenér dorazí do šaten, nezapomene se zmínit o tom, jak to tam Michal zase všechno rozsekal. Přitom to já tam oddřu všechnu práci. A co z toho? Hovno!”
Pokud tě něco sere, tak to změň! Pokud to změnit nemůžeš, tak se s tím smiř!
Jinými slovy, nebuď fňukna. Upřímně, já se řadím mezi uplakánky, ale neustavičně pracuju na tom, aby těch únavných nářků bylo co nejméně. A daří se to. Samozřejmě je potřeba umět rozlišovat důvody, které k takovému chování vedou. A ty někdy mohou být ryze objektivní. Život nás někdy dokáže doopravdy pořádně posrat a ne vždy máš všechno pod svou kontrolou. I tak je k tomu potřeba přistoupit s rozvahou a nenechat se, žadoněním nad nepřízní osudu, pohltit.
Každý z nás to má jinak. Někteří rychle upadnou. Jiní dlouho vydrží na nohou, ale zase o to hůře se zvedají. Zpravidla jen vlastní nepřenositelná zkušenost prověří tvoje skutečné schopnosti. Občas se stane, že je člověk lapen do zdánlivě nekonečné smyčky překážek a selhává. U druhých nenalézá pochopení. Jelikož a protože, když na sobě makáš, tak se to přece vždycky obrátí k lepšímu. Nechápej mě špatně, ono to platí. Jen to někdy může být mnohem svízelnější, než jak se to jeví na první dobrou těm, kteří touto smyčkou nikdy sami nebyli škrceni. Tohle dokáže pořádně podkopat a přitom právě v takových chvílích bys měl zabrat dvakrát tolik. To nejhorší co se ti může stát, je stagnace a uvíznutí v roli oběti. Je to jeden z nejzhoubnějších projevů úpadku.
Možná už ti do krku zbývá jen malinkatá škvírka, i přesto si nalej čistého vína. Vždy je totiž potřeba začít u sebe. Pravděpodobně ti z toho bude ještě víc slabo, ale jakmile vystřízlivíš, můžeš se dobrat k nějakému řešení. A o to jde. Přijmout skutečnost, převzít zodpovědnost a najít řešení svých problémů. Dobrá zpráva je, že jako muži je ti tento princip vlastní. Možná je už hluboce pohřben pod nánosem zklamání, neúspěchů a marnosti. Případně sténá slabým hláskem, sotva je slyšet, protože si ho nikdy za vlastní nepřijal. Možná, když jsi byl ještě kluk, tu nebyl nikdo, kdo by v tobě rozdmýchal plamen potřebný k zažehnutí odhodlání nutného k boji s životními útrapami. Teď, když už jsi dospělý je to jen na tobě.
Fňukna není atraktivní.
Remcající chlap ztrácí atraktivitu v očích žen. Nikoliv proto, že by prožíval a projevoval své emoce, ale proto, že se nedokáže postavit čelem skutečnosti a výzev z nich plynoucích. Postrádá vnitřní integritu.
Fňukna nemůže být vzorem a autoritou.
Chlap, který si stěžuje a věci neřeší, nemůže být vzorem a autoritou. Jen vyrovnaný a rozhodný člověk druhé inspiruje, motivuje a dokáže vést.
Fňukna ztrácí schopnost být pro druhé oporou.
Chlap zaobírající se věčným stěžováním, ztrácí schopnost být pro druhé oporou. Není dostatečně silný, aby ustál nápor vlastních nesnází, natož aby podal pomocnou ruku druhým a ti se tak o něj mohli opřít. Uvedené důvody jistě nejsou vyčerpávající, ale pro motivaci stačí. Mělo by z nich být patrné, že tak člověk nečiní jen pro svůj vlastní prospěch. A to je podle mě ten hlavní důvod, proč bys takového nastavení mysli a chování měl dosáhnout. Ostatně jde ruku v ruce se ze základními principy pravého muže.
Muž vždy stojí na prvním místě ve středu svého života. Plní své poslání vstříc všemu, co ho potká. Přijímá dobré i zlé, tak aby pro sebe vytvořil hojnost. Z ní pak čerpá, když prostřednictvím svých činů tvoří a dává druhým.
Já svými problémy nikoho neotravuju!
Jednou zcela zvláštní kategorií jsou fňukny skryté, pasivní. Ti patří do sorty lidí ublížených siláků. Jsou to chlapi v roli oběti, kteří se často vyznačují tím, že sami rádi na stěžování druhých poukazují. Neskrývajíc přitom svůj posměšný tón, či pohrdání. Místo vcítění se, pochopení a poskytnutí opory, se tak snaží zvýšit svou sebehodnotu. Je sice pravda, že trápí-li je něco, tak nežadoní, ale svou frustraci často obrací do sebe. Po vzoru: ,,Já svými problémy nikoho neotravuju“. Výsledkem je jakási forma mrzoutství, či zapšknutí. Někdy eskalující až k nihilismu, či defétismu. Takže si sice tito chlapi nestěžují, ale jsou ublížení. Výsledek je však obdobný, ne-li horší. Uvíznutí v roli oběti, v níž jakoukoliv pomoc druhých odmítají. Často ji nejsou schopni přijmout, jelikož jsou skřípnutí v sevření kleští hrdosti a pokrytectví.
Tak do boje, ať dokonáno jest!
