Vztahy, které opomíjíme I. – Sebeláska

Jak se vaše sebeláska zvětšuje, vaše sebevyjádření se zvětšuje. R. Smart


Dnešním příspěvkem se tématicky navrátím k původním myšlenkám, které vedly k založení tohoto blogu. Ačkoliv se Manosféra, potažmo Red Pill úzce dotýkají témat jako jsou vztahy a seberozvoj, nekladou přílišný důraz na prozkoumávání našeho vnitřního světa.

A právě v něm jsou ukrýté klíče od dveří, které se snažíme v životě nejčastěji otevřít. Hledáme-li klíč k autentickému prožívání a naplnění vlastního potenciálu, nalezneme ho právě tam. Velice často však nejprve potřebujeme najít samotné ty dveře. Potřebujeme najít cesty, které k nim vedou. Tyto cesty bývají trnité a nevyzpytatelné a když už konečně před těmi dvěřmi stojíme, tak váháme a máme strach je otevřít.

Poznávání je celoživotním procesem, který začíná již v ranném věku, kdy si začneme uvědomovat samy sebe a začneme si o sobě, druhých a světu okolo nás vytvářet vlastní obraz. Jedněmi ze zkušeností, které formují naše uvažování o nás samotných a umožňují nám poznávat se, jsou vztahy. V mezilidských interakcích se nám zrcadlí naše vztahování se a prostřednictvím zpětné vazby dostáváme informace o tom, jak se druhým naše chování jeví. To pak srovnáváme s tím, co uvnitř sebe prožíváme, co cítíme a můžeme zkoumat i to jaké pohnutky nás k našemu jednání vedou.

Vztahy nám pomáhají mapovat naši vnitřní krajinu, její tvar a obsahy. V kontaktu s druhými objevujeme prostor odkud kam vlastně saháme. Kým skutečně jsme a co jsou jen naše představy vytvořené na základě očekávání druhých.

Mít se rád

O sebelásce toho bylo napsáno mnohé. Problematika, která toto téma sužuje souvisí s interpretací toho, co znamená mít se rád. Prožívání sebelásky se odvíjí od našeho vnímání a vidění světa a sebe sama v něm. Proto jakákoliv snaha popsat zdravé prožívání své vlastní hodnoty je dosti ošidná. Pocit a souvislé uvědomování si vlastní hodnoty je esenciální ingrediencí sebelásky. A to je právě ono, člověk jako bytost toto uchopí až ve chvíli, kdy tento stav skutečně zažije. Tedy až tehdy, když okusí osobní nepřenositelnou zkušenost.

Proč je vlastně tak obtížné, mít se rád? Za celý život o sobě nastřádáme nespočet klamných přesvědčení a z toho si i následovně vyvozujeme něco o své hodnotě. Často vlastně vůbec nemáme přímé napojení na své já. Snažíme se mít rádi obraz, který vidíme a různými způsoby ho modifikujeme tak, abychom ho byli schopni akceptovat. Toto přizpůsobování se, ale vychází z toho, jací bychom správně měli být a nikoliv z toho, kým opravdu jsme. V tomto případě pak nejde o opravdové přijmutím sama sebe vztaženým k autentickému prožívání bytostného já. A i proto je takový vztah velice křehký. Nejde tak ani o vztah a sebelásku, jako spíš o konstrukt. Stačí, aby působením vnitřních či vnějších sil vznikla v tomto obrazu trhlina a rám se začne rozpadat. Tyto konstrukty jsou úzce provázány s těmi, které podpírají smysl našeho bytí a jejich rozpad tak může mít fatální následky.

Chceme-li se mít rádi, je důležité mít přímé napojení na své bytostné já. Jednáme-li s ním v souladu, pak jsme kongruentní. Toto překrývání našeho chování a sebepojetí nám poskytuje pevnou oporu a tvoří základ emoční kompetence.

sebeláska jako vnímání pocitu vlastní hodnoty

Když se necítíme hodnotní

Lidé si chybějící pocit vlastní hodnoty kompenzují různými způsoby. Jednou z velmi rozšířených strategií je chování, v němž se člověk snaží druhým zavděčit. Tito služebníčci (People Pleaser) chtějí nabýt své hodnoty skrz uznání. Jejich služby a vyhovění sebou nesou skryté nonevrbální depeše apelující na ocenění jejich oběti. I to je důvod proč bývají tito lidé tak často zraněni, pokud se jim nedostává očekávané reakce. Jejich zpráva nebyla přijmuta, tím nebyli akceptování oni jako lidé a tím pádem nebyla doceněna jejich hodnota.

Obecně se s tímto chováním lze setkat u očekávání, která máme když v našich vztazích klademe podmínky a vznášíme nároky na druhé. Běžně ho lze pozorovat u lidí v roli oběti, jako jsou například muži uvěznění v syndromu hodného chlapce. Změny bývají náročné, protože tyto osvojené struktury chování bývají hluboce zakořeněné a jsou součástí sebepojetí.

Ve změně těmto lidem brání silné emoce a dojem, že by ztratili kus sama sebe a zradili své hodnoty. Vzdorujíc je tak hrdě brání, vyzdvihují je a vydávají je za nejvyšší kvality spojené s altruismem, přičemž jejich velikášství odpovídá velikosti oběti, kterou tomu domněle přinesli.

Ve svých očích vše ale činí nezištně a ze své podstaty. Tvrdí o sobě, že se mají rádi, ale ve skutečnosti mají rádi obraz dobrodárce, který si v mysli udržují. Je to paradox, jelikož tito lidé se bojí vymezit, aby se nestali tím, čím sami vskrytu pohrdají. Nechtějí vidět obraz, ve kterém se skrze svou laskavost a podlézavost snaží s druhými manipulovat. V každém, kdo žije autenticky, naplňuje si své potřeby a seberealizuje se, vidí narcistického sobce.

Určitá zdravá míra narcismu je přirozená a prospěšná. Kladné nepřehnané uznání svých předností je odrazem pozitivního vztahu k sobě. Nečím zcela zásadně jiným je chování poukazující na narcistickou strukturu osobnosti. Lidé s takto organizovanou osobností si vytvořili falešné já, kterým se prezentují, přičemž se svým pravým já nejsou a ani nemohou být v kontaktu kvůli hlubokým pocitům studu a strachu z odmínutí.

Opět tu vzniká paradoxní situace, kdy můžeme pozorovat nadouvající se ego přerostlé sebelásky, které je ale pouhou iluzí vytvořenou pro ochranu zraněného dítěte. Za vší tou neochvějnou jistotou jsou ukryty děsivé pochybnosti o tom, kdo vlastně jsem. I proto narcisté nemohou zbořit svoji fantazii o svém velikášském já, jelikož tento obraz je jediným nositelem hodnoty, kterou pociťují.

Zakoušet pocit vlastní hodnoty můžeme v různé míře a jde tak o spektrum, kde na jedné straně stojí zdravě sebevědomá aseritivní individualita a na straně druhé člověk vykazující psychopatologické rysy.

mít se rád a věřit sám v sebe

Před sebou se neschováš

Předchozí popis chování dobře vykresluje vychýlení na ose protikladů altruismu a egoismu u nevyrovnaných osobností. Jsme-li dobře zabydleni ve svém já, pak se poloha postojů orientuje blíže ke středu. Jsme schopni nezištné pomoci, ale v míře, která nás neomezuje. Totéž platí i v plnění se svých sobeckých pohnutek, ty zase nepřekračují hranice druhých a neubližují jim.

Utěkem do iluzí týkajících se hodnot, našeho výkonu a sebeurčení se snažíme ochránit. Výše uvedené strategie vznikaly již v ranném dětství jako obrana. V této době jsme nedisponovali nutnými prostředky a nedokázali jsme si ani vysvětlit to, co se nám děje. A tak jsme se postupně stali vykonavately programů, které z nás dělají jednou časově zaneprázdněnou a úspěšnou podnikatelku, tu zase silného maskulinního alfa muže, jindy zase osvícenou a nad vše povznesenou léčitelku a tak dále a tak podobně.

V dospělosti už je to pak jenom na nás. Je naší odpovědností zaujmout k tomu postoj, což je komplikované i s ohledem na to, že většina kotev leží někde v našem nevědomí. S tím nám může pomoci další z opomíjených vztahů a to vztah psychoterapeutický. O něm bude řeč v budoucnu v pokračování toho příspěvku. Je potřeba se přestat schovávat a vytáhnout kotvy nad hladinu ven a podívat se na to, co všechno na nich drží. Na světle a čerstvém vzduchu ztráceji svojí těžkost. Nánosy, jimiž jsou pokryty postupně organicky odumírají. Naše loď tak může plout tam, kam chceme a nepohybuje se směrem, kterým ji táhly skryté síly.

Můžeme vyvinout sebevětší snahu o to schovat se přes sebou samými, ale nikdy se neukryjeme dostatečně na to, abychom unikli volání naší esenciální podstaty, která se bude vždy hlásit o své právo na život. Bude si brát slovo skrze naše vnitřní obsahy, které vyplují v podobě stínů na povrch. Neosloví-li mysl a ducha, projeví se skrze tělo. Vždy se bude manifestovat ve vztazích s druhými a proto jsou i vztahy s druhými dobrým měřítkem pro to, jak se máme rádi.

sebepoznání v hlubinách nevědomí

Strach být sám sebou

Jednou z dalších překážek, která nám brání v tom se autenticky projevovat, je strach. Typickou, dnes již možná atavistickou obavou, je strach z ostrakizace. Nechceme příliš vybočovat z řady, což je evoluční mechanismus přežití a tak se v rámci skupiny normalizujeme. To nám brání v tom se projevit v naší úplnosti.

Těchto obav se lze zbavit postupným nácvikem, kdy překonáváme svojí komfortní zónu a mechanismus hédonické adaptace postupně všechny negativní emoce vyrovná. Tímto způsobem se můžeme naučit říkat ne, aniž bychom čelili nepříjemným pocitům s tím spojených. Můžeme činit akce, při nichž naopak můžeme být odmítnuti, nebo které mohou být negovány. Důležité je, že je učiníme, necenzurujeme se a jednáme tak podle našeho přesvědčení.

Je potřeba se naučit čelit různým strachům a úzkostem, které nám brání v tom se svobodně projevovat a jenž podkopávají naši sebedůvěru.

Sebeláska

Shrňme si to. Sebeláska je příznivá náklonnost k prvotnímu vztahu. Je to kladné příjetí toho, kým jsem ve své úplnosti. Tedy jde o přijetí všech svých aspektů, ať už kladných, či záporných. Je to prožívána zkušenost a je to vědomí, že:

  • jsme hodnotní a tato hodnota je nám vlastní
  • naše hodnota jako lidské bytosti neplyne z toho, co jsme dokázali
  • naše hodnota jako lidské bytosti neplyne z toho, co jsme nedokázali
  • máme možnost a schopnost rozhodovat o svém životě ve svůj prospěch
  • jsme schopni sami sebe ochránit a nastavit sobě a druhým hranice
  • máme právo se nestýkat s lidmi, kteří nás nerespektují a překračují naše hranice
  • je v pořádku mít své nedostatky a dělat chyby
  • máme právo na to se vymezit a říct ne
  • máme právo na to cítit své emoce
  • jsme schopni přijímat reakce druhých a adekvátně na ně reagovat

Dokonáno jest!

Použité zdroje

[1] RÖHR, Heinz-Peter. Nedostatečný pocit vlastní hodnoty. Praha: Portál 2013. ISBN: 978-80-262-0354-4.
[2] RÖHR, Heinz-Peter. Hysterie: Strach z odmítnutí. Praha: Portál 2009. ISBN: 978-80-7367-607-0.
[3] MENDĚL, Jan. TOEGEL, David. Opovážlivá drzost být sám sebou. Pragma: 2022. ISBN: 978-80-242-8397-5.
[4] ZETEK, Tomáš. Terapie sebepoznáním. Pointa 2001. ISBN: 978-80-7650-496-7.
[5] MENDEL, Jan. Uprdelismus. Pragma 2021. ISBN: 978-80-242-7141-5.
[6] BENDA, Jan. Všímavost a soucit se sebou. Praha: Portál 2019. ISBN: 978-80-262-1524-0.

Jaká byla tvoje cesta za sebepoznáním? Napiš mi: info@mindtuber.cz

Související příspěvky

Obrazové materiály použity z https://unsplash.com

Subscribe
Upozornit na
guest
6 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Markéta Němá

Ahoj Jendo, hezký článek 🙂 napadá mě, že je pro člověka těžké si uvědomit, že jsou vlastní projevy „lásky“ ve vztahu transakční, když člověk nemá tu pozitivní zkušenost s prožíváním sebe sama. Řekla bych, že přirozená cesta k sebelásce právě vede skrze krize a vztahové katastrofy. Jedině tak se přimějeme přemýšlet nad tím, že něco děláme špatně a že je třeba zkoumat další cesty. Takže naprosto souhlasím s tím, že milovat se učíme skrze vztahy s druhými a současně se také učíme poznávat sami sebe a porozumět si. Myslím, že je škoda, že dnešní doba klade velký důraz na samostatnost a nezávislost a tedy oddělenost od druhých, protože tak vlastně znemožňuje ten růst skrze vztahy. Dokonáno jest! Keep going 🙂

Jana Zdvihalova

ano souhlas, lidi se víc a víc bojí emočního zranění, že odosobněnost je požadavkem ve vztahu k tomu druhému, ve stylu:“ každý je nahraditelný“. Velmi mě paradoxně zasáhl reel mladého kluka- Jakuba Enžla, na svůj věk nevypadá, díky fitness stylu, který není zrovna moc zdravý , protože díky sypání nabírá enormní množství svalové hmoty, ale to je jiná věc. Nijak to nepopírá, že není naturál. Ale zpátky k tomu, co tím chci říct, zaujal mě jeho výrok:“ nechci se zamilovat, cíleně se nezamilovávám, protože mám jiné cíle, kdybych se opravdově zamiloval, tak mě nic nebude naplňovat a budu chtít být jen s tou osobou a to je devastační pro mé cíle“. Vlastně v jednoduše formulované myšlence vyslovil tu nejzranitelnější pravdu..

Jana Zdvihalova

Ano, řekl jsi to naprosto přesně. Já v sobě někdy to pokřivenost v sobě taky vnímám, orientace na cíl.., vlastně i tu cílevědomost u druhých obdivuju.., ale uznávám, že to je jen znakem toho, že člověk k sobě lásku moc necítí. Hnát se za cílem je jen zástěrka pro to, že člověk v sobě má tu prázdnotu, kterou se snaží vyplnit svojí prací, byznysem či právě bodybuildingem..,jakmile se člověk stane workholikem a nebo závislým i na zdravém životním stylu, tak se z toho stává posedlost- nemoc.