Vztahy, které opomíjíme II. – psychoterapie

Většina lidí ve skutečnosti netouží po svobodě, protože svoboda předpokládá zodpovědnost a zodpovědnost většinu lidí děsí. Sigmunt Freud

Tento příspěvek tématicky navazuje na předchozí článek týkající se sebelásky, se kterým úzce souvisí. Věnovat se v něm budu psychoterapeutickému vztahu, jenž je jedním z dalších opomíjených vztahů, které můžeme ve svém životě navázat. Tento vztah vzniká za určitých podmínek, je vymezen svými specifiky a právě i díky tomu je tak jedinečný.

Mojí motivací je zpřístupnit pohled na psychoterapii jako na něco přirozeného, co by mělo být součástí života každého člověka bez ohledu na to, zda-li trpí nějakou duševní nepohodou. Léčebný účinnek psychoterapeutického vztahu dokáže hojit hluboká traumata, pomáhá s překonáváním náročných životních překážek, stejně tak je ale i skvělým prostředkem pro náš další seberozvoj. A právě na tento aspekt psychoterapie, jakožto seberozvojového nástroje se zaměřím v následujícím textu.

Kým já skutečně jsem?

Začnu lehce filozofickou otázkou: ,,Kým já skutečně jsem?“ Schválně si na ní zkus co nejúpříměji odpovědět. Zkus si odpovědět na to, proč nad věcmi uvažuješ, tak jak uvažuješ a ne jinak. Proč něco děláš a něco jiného zase neděláš. Až to budeš mít, zkus si položit další otázku: ,,Jak toto mohu o sobě s jistotou tvrdit, vycházím-li z obrazu sama sebe, který jsem si sám utvářel na základě toho, jak se sám vidím?“

Cílem tohoto malého cvičení je, uvědomit si, že jsou tu limity sebepoznání, které ohraničuje naše sebepojetí. Na utváření sebepojetí měly vliv i vnější okolnosti a to v době, kdy jsme si toho ještě ani sami nebyli plně vědomi. Procitli jsme a přijali to za vlastní. Pokud se navíc toto sebevnímání i nadále opakovaně prohlubovalo, pak se stalo tím, o čem dnes řekneme, takový já jsem. A jelikož jsem takový, tak to nelze změnit.

Opravdu je tedy to co vidím moje ryzí podoba? Dokážu to vůbec adekvátně vyhodnotit, když se do mého hodnocení promítají moje dojmy? Schválně si zkus vystopovat původ některého takového aspektu, který považuješ za odvěký, pravý a tobě vlastní. Pravděpodobně zjistíš, že tu zkrátka vždycky byl.

Některé naše představy jsou v nás tak hluboce zakořeněné a jsou už natolik naší integrální součástí, že při úvaze o sobě samých nad nimi ani neuvažujeme.

Samozřejmě, že nejsme vůči sobě slepí. Jako lidé bychom měli být schopni sebereflexe a kritického myšlení. Dostává se nám též zpětné vazby a to vše nám umožňuje na sebe nahlédnout i z jiných úhlů. V našich životech jsou ale situace, kdy narážíme na výše uvedené limity.

Psychoterapeutický vztah je vztahem, ve kterém je možné v bezpečném prostředí vykročit za tyto limity. Otevřít s tím spojená témata a zabývat se pak tím, kdo skutečně jsem, co skutečně potřebuji a jak mám být ve své opravdovosti. Je to velice efektivní způsob kultivace naší osobnosti, která šetrně zachází s naší autenticitou a pomáhá ji se projevit.

Tento projev se pak promítá do všech aspektů života. Není náhodou, že se psychoterapeutické metody a cíle kryjí i s filosofickými přístupy, které mají za cíl žítí spokojeného a vydatného života. Například dosažení kongruence v PCA (Person‑Centered Approach) a stoické žití ideálního vyjádření sama sebe: ,,Nám stačí, abychom v každém jednotlivém okamžiku vyjadřovali nejvyšší verzi sebe samých. To je všechno, co potřebujeme. Abychom dosáhli dobrého života, není k tomu potřeba nic zvenčí… a obecně nic, co do nás nebylo zasazeno jako přirozený potenciál.“ [1]

Stručná historie psychologie

Psychologie jako vědní disciplína začala vznikat teprve na konci 19. století. Přičemž do této doby se ustálilo několik různých teoretických přístupů a náhledů na to, co vůbec psychologie je, jak ji zkoumat a jak zjištěné poznatky aplikovat. Každý z přístupů zkoumá dané jevy z jiné perspektivy, které se však vzájemně prolínají. Můžeme tak nahlížet na psychologii jako na projevy kognitivních procesů našeho uvažování, stejně jako ji můžeme nahlížet skrz naše prožívání nebo chování.

Lidé si spojují psychoterapii s léčbou duševních obtíží. Z úvah o tom, že je to záležitost jen lidí s nějakou duševní poruchou se naštěstí pomalu upouští, přestože jsou ve společnosti stále silně stigmatizovány [2]. Mimo toho je stále u širší veřejnosti zakořeněná představa o tom, jak taková terapie vypadá.

Mnoho lidí se domnívá a jsou to i jejich očekávání, která mají na výsledek vliv, že jde o povídání, při kterém vám terapeut radí a dává jednoznačné odpovědi, které jsou řešením vašich problémů. Opak je pravdou, protože terapeut ti především naslouchá a hlavně se tě táže a to takovým způsobem, aby sis na svou odpověď přišel sám. Terapeut je v podstatě průvodcem a nezávislým pozorovatelem tvého vnímání, sebenahlížení a vnitřního dialogu. Mezi časté mylné představy o tom, co psychoterapeut dělá, patří:

• bude mě neustále analyzovat
• bude se zaměřovat jen na moje problémy a nedostatky
• bude mi dávat konkrétní rady bez ohledu na moje postoje
• bude mi vidět do hlavy a znát odpovědi na všechny moje otázky
• bude odměřený a bude ke mně přistupovat s despektem

Pokud by platilo výše uvedené, nemohlo by vůbec dojít k vybudování důvěry, která je základní esencí léčebného účinku psychoterapeutického vztahu. Pro každého z nás jsou naše vnitřní témata obrovská a choulostivá. A je v naprostém pořádku, že nás proto obývá určitá skepse a obava, máme-li je s někým otevřeně sdílet. Dobře to vystihl v rozhovoru s Blaisem Aguirrem, moderátor Jeroním Janíček: ,,Ale ta první základní změna se bez pochyby uděje ve chvíli, kdy já uvěřím, že mě nebudete soudit a že mi skutečně chcete pomoci. Že jste tady někde na naproti mě, pro mě. A že těch padestát minut je skutečně mých, že se mně nebudete posmívat, soudit, ale budete mým průvodcem.“ [3]

Léčba, transformace, rozvoj

Celý proces se jeví jako hojící. Je tedy terapie léčbou? Na to nelze tak snadno a jednoznačně odpovědět. Psychoterapeutický vztah je v podstatě jen interakcí dvou lidí a zároveň na něj lze nahlížet jako na rozvojovou činnost, která dokáže iniciovat transformační děje skrz klientovu zažívanou zkušenost.

Samozřejmě tento vztah je specifický tím, že je jasně vymezen a terapeut má náležité nástroje a potřebné znalosti z výcviku, které aplikuje. Včetně velmi důležité sebezkušenosti a práce v supervizích, kde může například řešit proti přenosy. Přesto všechno se vytváří opravdový vztah, který má díky tomuto nastavení právě tyto účinky.

Je úžasné, že něco takového vztah(y) dokáží a dobře to ukazuje na význam vztahovosti v našich životech.

Pozoruhodný je též efekt samotný, kdy klient sám na sobě začne pozorovat, že u něj dochází k proměně vlastního chování a chápání. Záležitosti, které byly zcela jasné, platné a neměnné, jsou najednou vnímány ve zcela nových souvislostech. Člověk je tak sám svědkem toho, že je doposud jen nějak interpretoval a jeho výklad byl ovlivněn jeho prožíváním a předchozí zkušeností. Obdobně pak i ty nejasné a neostré domněnky získávají svůj tvar, který až s neuvěřitelnou přesností zapadá do kontextu celkového obrazu.

Tento obraz není nutně něčím, co by snad klient chtěl na počátku vytvořit a uspořádat. Zkrátka se mu postupně v pravdě vyjeví a on jeho příjetím nabyde integrální opory. A je to právě třeba taková zkušenost, která je léčivá a mění hru, kterou doposud hrály nevědomé mechanismy. Posílení vlastních zdrojů, kontakt se svým bytostným já, které často nemá daleko od spirituálních doteků, to vše tříbí osobnost a tvoří pevné základy pro další seberozvoj. Ostatně to je i cílem psychoterapie, dosažení optimálního rozvoje osobnosti.

Terapeutický proces v číslech

K dnešnímu dni existuje již mnoho studií, které se zabývají působením a účinností psychoterapie. Ať už jde o zkoumání výsledků s ohledem na oblasti řešených problémů, nebo na účinnost jednotlivých psychoterapeutických škol. Z metastudií vyplývá, že psychoterapie je účinný nástroj pro zlepšení kvality života. [4] Dále se ukazuje nezávislost výsledků na charakteru potíží, diagnóze, či věku klienta. Medikace nezvyšuje účinek terapie samotné a spíš než na psychoterapeutickém směru, závisí výsledek na samotném procesu a psychoterapeutickém vztahu.

I úspěšnost je poměrně vysoká a pohybuje se okolo 50 – 60%. Na ní má velký dopad již zmíněný psychoterapeutický vztah (30%), do nějž se počítá přístup a práce samotného klienta. Oproti tomu je vliv samotné metody poloviční (15%). Velkou téměř poloviční část tvoří nevysvětitelné odchylky (40%). To jsou jedinečné charakteristiky klienta, jako jeho silné a slabé stránky, postoje a přesvědčení a další faktory, které ovlivňují léčebný proces. Zbytek připadá na očekávání a roli hraje i placebo efekt (15%). [5]

Psychoterapie není všelék a jednotlivé výsledky se mohou lišit případ od případu. Pokud je však člověk otevřen změně a je ochoten pro tuto změnu udělat vše a to i přes překážky, které se mohou objevit nejen v začátcích, ale i kdykoliv v průběhu, pak se výsledek s velkou pravděpodobností dostaví.

Na vlastní kůži

Nebudu se zde do podrobna zaobírat vlastními zkušenostmi s psychoterapií. Tyto postřehy si spíš nechám do samostatného článku, kterým tento doplním. Za sebe však mohu říct, že je to velmi náročná a dlouhodobá práce, jejíž podstatná část se děje ve vlastní režii a to mimo terapeutická sezení. V klíčových situacích vyžaduje nasazení a aktivaci všech dostupných zdrojů a prostředků. I proto je neutuchající ochota pramenící z vnitřního přesvědčení, že lze změnit i nezměnitelná, tak zásadní a určující.

Z mého pohledu je psychoterapie jednou z nejlepších seberozvojových nástrojů, které dnes vůbec máme k dispozici. Je to dostatečně univerzální prostředek, jehož elasticita umožňuje řešit velké rozpětí potenciálních obtíží a to způsobem, jenž je neinvazivní a je v souladu s individuálními potřebami každého z nás. Dokáže řešit jádrové problémy a jejich příčiny, čímž dochází ke změnám, které jsou trvalé a které pozitivním směrem ovlivňují i další aspekty života, které byly mimo doménu řešeného problému.

Dokonáno jest!

Použité zdroje

[1] SALZGEBER, Jonas. Malá kniha stoicismu: Stoická filozofie pro moderní spokojený život. Jota 2022. ISBN: 978-80-7565-949-1.
[2] Stigma je horší než samotné duševní onemocnění. Odborníci z celého světa vyzývají k účinné destigmatizaci, Národní ústav duševního zdraví, In: https://www.nudz.cz, 2022-10-10 [online; cit. 2022-10-10]. Dostupné z: https://www.nudz.cz/pro-media/tiskove-zpravy/stigma-je-horsi-nez-samotne-dusevni-onemocneni-odbornici-z-celeho-sveta-vyzyvaji-k-ucinne-destigmatizaci
[3] JANÍČEK, Jeroním. (2024). Hovory o duši, In: https://www.youtube.com, 2024-09-02 [online; cit. 2024-09-02]. Dostupné z: https://youtu.be/qZHNVl_9VFU?si=o7HJJwyES2NH0EzD&t=2791
[4] What research says about the effectiveness of psychotherapy. In: https://pubmed.ncbi.nlm.nih.gov, 1984-07-07 [online; cit.1984-07-07]. Dostupné z: https://pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/7095766
[5] What makes therapy work? In: https://www.lukebarbourcounselling.com, 2014-08-07 [online; cit. 2014-08-07]. Dostupné z: https://www.lukebarbourcounselling.com/blog/6/8/2014/how-to-find-a-therapist
[6] VYBÍRAL, Zbyněk. Jak se stát dobrým psychoterapeutem. Portál 2016. ISBN: 978-80-262-1104-4.
[7] BENDA, Jan. Všímavost a soucit se sebou. Praha: Portál 2019. ISBN: 978-80-262-1524-0.
[8] BENDA, Jan. Všímavost a já. Portál 2024. ISBN: 978-80-262-2136-4.

Vnímáš psychoterapii jako vztah? Napiš mi: info@mindtuber.cz
Zapoj se do diskuze v komentářích: pravidla diskuze

Související příspěvky

• Vztahy, které opomíjíme I. – Sebeláska
• Klíč k autenticitě

Obrazové materiály použity z https://unsplash.com | https://www.midjourney.com

Sdílej: