„Tradiční mužství je něco, co muži neustále dokazují.“ Terry Real
Pojetí mužství se mění. Čím dál tím víc se můžeš setkat s tím, že bys měl umět zdravě projevovat své emoce, nebo že není slabost, říct si o pomoc. To vše je bezpochyby posun k lepšímu, posun směrem ke zdravější maskulinitě.
Přesto mám pocit, že se tím často pojmenovávají důsledky, nikoli příčina. Proč je pro mnoho mužů tak obtížné připustit si zranitelnost nebo požádat o pomoc? Odpověď podle mě z velké části leží ve všudypřítomném tlaku na výkon.
Výkonová společnost
Hned na začátku je dobré si uvědomit, že žijeme ve společnosti, která je zaměřena na výkon. Ta je výsledkem propojení ekonomických, kulturních i technologických změn, které postupně začaly oceňovat především produktivitu, efektivitu a individuální úspěch. Tento způsob uvažování se ale postupně přenesl i do oblastí, které s výkonem původně vůbec nesouvisely. Přenesl se do mezilidských vztahů, do rodičovství i do osobního rozvoje.
Dnes je jedinec hodnocen především podle toho, co dokáže.
To co je pro tuto změnu signifikantní je to, že už nejde o výkon způsobený vnější autoritou, ale jde o zvnitřněný princip, kdy stále vyšší nároky na sebe klademe my sami. Kdo si je neklade, ustrnul, je pozadu, selhává. Neustálá snaha podávat stále lepší výsledky se tak pro mnoho lidí stala běžnou součástí jejich každodenního života. Netýká se tedy jen mužů, v souvislosti s mužstvím má svoji specifickou podobu i dopady.
Pro muže zcela přirozené
Muži přece vytváří hierarchie, budují svět a nesou ho na svých bedrech. Muži jsou orientováni na výkon a tudíž je pro ně výkonová společnost přirozeně přiléhavá. Akorát, že vůbec! Ano, historicky byli muži těmi, kteří budovali instituce, vedli armády, zastávali mocenské pozice nebo vytvářeli společenské hierarchie. I to je jeden z důvodů proč se výkon, soutěživost, status a schopnost obstát staly ústřední součástí kulturní představy o mužství.
K tomuto pohledu se přidaly esencialistické teorie, které tuto podobu mužství začaly spojovat s vrozeností. Muž s nízkou „mužskou energií“ postrádá ambice, motivaci a směr, což vede k tomu, že nepodává dostatečný výkon, čti není úspěšný. Například biologický esencialismus v podobě Red Pillu takové muže nálepkuje jako Beta muže. Zkrátka pokud nepodáváš výkon, nedokážeš ten tlak ustát, pak v podstatě nejsi muž, ale jen jakási jeho atrapa. Až takhle tvrdá ta hodocení jsou.
Muži nemají vrozenou schopnost snášet větší psychickou zátěž, lépe zvládat tlak na výkon, ani nemají vrozenou odolnost vůči chronickému stresu. Právě silná identifikace s těmito tradičními normami mužství je v psychologickém výzkumu opakovaně spojována s vyšším rizikem depresí, sebevražedného chování, závislostí i nižší ochotou vyhledat odbornou pomoc. [1]
To, že muži mají podávat výkon, je princip tak hluboce zakořeněný, že jim připadá jako jejich vlastní. Berou ho jako svůj úděl bez ohledu na to, jak moc jim škodí.
Chce se změna, nebo se chce víc?
Mnoho očekávání, která byla na muže kladena po generace, se dnes berou jako samozřejmost. Muž má být schopen uživit sebe i rodinu, být psychicky odolný a za každých okolností si poradit. Jenže ekonomické i společenské podmínky se výrazně proměnily. Přitvrdily.
Do toho zároveň přichází změna samotného pojetí mužství. Od mužů se dnes také očekává, že budou aktivními otci, rovnocennými partnery, budou umět komunikovat, budou pečovat o vztahy i o vlastní duševní zdraví. Jsou to nevyhnutelné a žádoucí změny. Samy o sobě však představují další valící se nároky. Vyžadují učení nových dovedností, práci na sobě i ochotu opouštět vzorce, ve kterých mnoho mužů vyrostlo.
S každým dalším požadavkem, který je na muže kladem, může sílit pocit, že ať dělají cokoli, nikdy to není dost.
Problém tedy nespočívá v tom, že se po mužích chce méně tradiční a více citlivé mužství. Potíž je v tom, že se nové požadavky často vrství na ty staré, místo aby je nahrazovaly. Muž má být stále stejně výkonný, úspěšný a spolehlivý, ale zároveň emocionálně dostupný a stabilní, přítomný otec, pečující partner a člověk, který na sobě neustále pracuje. Otázkou je nakolik se přitom ptáme, jakou cenu za naplnění všech těchto očekávání muži platí. [2]
„Chudáčci muži, chce se po nich, aby něco udělali.“ I s podobnými reakcemi se lze setkat. Stejně jako s tvrzením, že si za svou situaci mohou muži sami, protože jsou to oni, kdo nastavil taková pravidla v rámci patriarchátu. Takové pohledy ale často přehlížejí jednu podstatnou skutečnost, nikdo z nás se nerodí do vakua. Všichni vyrůstáme v prostředí, které formuje naše představy o tom, co znamená být mužem nebo ženou. Zatímco ženy byly v posledních desetiletích vedeny k emancipaci, muži podobně silnou společenskou proměnou neprošli.
Samozřejmě to nelze používat jako argument a výmluvu. Je však důležité pochopit, že změna není otázkou jednoduchého rozhodnutí. Tradiční představy o mužství jsou hluboce zakořeněné a zasahují nejen muže samotné, ale i jejich okolí.
Výzvy, kterým muži čelí nejsou izolované, vzájemně se prolínají. Pokud muž neumí mluvit o svých pocitech, těžko vyjádří to, jak tíživé pro ně jsou obavy z toho, že rodině nedopřeje to, co by chtěl (měl). Pokud o svých pocitech mluvit dokáže, nemusí se vždy setkat s pochopením. Někteří muži popisují, že po projevení zranitelnosti narazili na odmítnutí, zlehčování nebo ztrátu respektu. Taková zkušenost pak opět posiluje přesvědčení, že tohle ženy nedokáží nikdy pochopit.
Je patrné, jak obtížné někdy je, porozumět a vcítit se do žité zkušenosti druhého pohlaví. Je to přetrvávající stav, který muži opakovaně popisují, stejně jako ženy.
Tiché snášení neviděného
Ať už se muži uzavírají z jakýchkoliv důvodů, vede to k tomu, že velká část prožívaného náporu zůstává skryta. To pak snadno vytváří dojem, že buď vše zvládají bez větších obtíží, nebo že je jednoduše nic netrápí.
Opak je pravdou. Vedle zřejmých témat, jako je finanční zajištění rodiny, muži často řeší i otázky, které jsou totožné s těmi, které řeší ženy. Objevují se obavy, zda zůstávají pro svou partnerku dostatečně atraktivní, zda jsou dobrými partnery a přítomnými otci, či jestli zvládnou skloubit práci s rodinou. Řeší také stárnutí, změny vlastního těla, sexuální výkonnost, zdraví nebo obavu, že zklamou své nejbližší.
Toto skrývání má ještě jeden aspekt. Existuje mnoho mužů, kteří ani netuší jak vypadá vnitřní svět muže, protože během dospívání nikdy neviděli otce, dědečka ani jiného blízkého muže mluvit o vlastních obavách a pochybnostech. Stejně tak mužská přátelsví vykazují menší míru intimního sdílení pocitů. To co by „správně“ měl prožívat, pak odvozuje z idealizovaných a odlidštěných obrazů mužství. Takový muž pak snadno uvěří tomu, že jsou takové pocity projevem jeho nedostatečnosti. [3] [4] [5]
Je to začarovaný kruh, ze kterého je obtížné vystoupit
Odpojený a nemocný
Neustálý tlak vede k chronickému stresu a to co zprvu zasahuje jen mysl, se později projeví i na těle. [6] Jedním ze způsobů, jak přetížení mysli ochránit je odpojit se. Objevují se následující coping strategie:
Strategie
Co přináší
Před čím pomáhá utéct
Dlouhodobé dopady
Workoholismus
Pocit kontroly, hodnoty a uznání
Pocity nedostatečnosti, nejistotu, vztahové problémy
Vyhoření, zanedbané vztahy, zdravotní obtíže
Alkohol a jiné návykové látky
Krátkodobou úlevu a otupění
Stres, úzkost, stud, přetížení
Závislost, deprese, konflikty, zdravotní rizika
Digitální eskapismus (videohry, sociální sítě, pornografie)
Rozptýlení a vypnutí
Osamělost, nepříjemné emoce
Izolace, prokrastinace, další prohlubování problémů
Emoční uzavření
Vyhnutí se zranitelnosti
Strachu z odmítnutí nebo selhání
Povrchní vztahy a osamělost
Rezignace
Dočasnou úlevu od očekávání
Opakované neúspěchy a pocity selhání
Ztráta motivace, ztráta smyslu, deprese
Neustálý tlak probouzí v mužích řadu rozličných emocí. Bylo pozorováno, že u mužů bývají smutek, stud nebo zranitelnost často socializací přesměrovány do emocí, které jsou společensky přijatelnější. Typickou společensky akceptovatelnou emocí u muže je hněv.
Muž, který je ve skutečnosti přetížený, zklamaný nebo zoufalý, může navenek působit jako naštvaný. Ostatně sami muži mívají problém identifikovat, co je skutečnou příčinou jejich hněvu a i to může být důvod pro tvrzení, že vlastně ani zase tak moc emocí neprožívají. Nedokáží je totiž rozlišovat.
Tímto se dostáváme k lidovým radám, které navádějí muže zpracovávat tento vztek jeho vybíjením. Ať už jde o sport, nebo jeho využití ve svůj prospěch tím, že tuto energii soustředí do akce. Tedy do dalšího výkonu.
Neznamená to, že by takové rady byly špatné. Problém nastává ve chvíli, kdy jsou symptomy pouze viditelným projevem hlubšího potíží, jako je dlouhodobý stres, nezpracovaná traumata, potlačovaní emocí, nenaplnění potřeb apod. V takovém případě další výkon přináší úlevu, nikoli uzdravení.
Z deště pod okap
Když se muž dostane do bodu, kdy má pocit, že by se svým životem chtěl něco změnit, jen málokdy začne pročítat odbornou literaturu. Mnohem častěji se s tématem setká mimoděk na sociálních sítích, které na něj vyskočí díky algoritmu. A pokud má pocit, že někdo přesně popsal to, co sám prožívá, je přirozené, že přijme i rady na to navazující.
To, co je vydáváno za řešení, často nabízí návrat ke stejnému principu, který mužům obtíže způsobuje. Místo zkoumání vlastního prožívání, vztahových vzorců či autenticity přichází výzva stát se uniformním ideálem mužství, odvozeným nikoli z psychologie, ale z normativních představ těchto autorů o tom, co znamená být mužem.
Paradox některých koučů mužského seberozvoje spočívá v tom, že muž, který hledá úlevu od tlaku neustále dokazovat svou hodnotu, dostává jako řešení další návod, jak ji konečně dokázat.
Ránu této snaze nalézt pomoc zasazuje zpochybňování evidence based přístupů, které jsou rámovány jako něco, co mužství oslabuje: „Psychologie je velmi feminizovaná profese. Ženy tvoří zhruba 70–80 % psychologů v ČR.“, „Při letmém pohledu do médií získávám dojem, že značná část z oněch 20 % mužských psychologů se pohybuje silně ve femininní energii.“ [7]
Dnes je obtížné soupeřit s těmi, jejichž byznys je postaven na mužské zranitelnosti. O to cennější jsou projekty, jako je například Liga otevřených mužů, které se mužským tématům věnují a neusilují o prosazování jedné ideologie ani univerzálního modelu mužství. [8]
Dokonáno jest!
Použité zdroje
[1] Zac E. Seidler, Alexei J. Dawes, Simon M. Rice, John L. Oliffe, Haryana M. Dhillon. The role of masculinity in men’s help-seeking for depression: A systematic review. Dostupné z: In: https://www.sciencedirect.com, 2016-09-01 [online; cit. 2026-08-31]. Dostupné z: https://www.sciencedirect.com/science/article/abs/pii/S0272735816300046 [2] REDDIT (2025). What type of societal pressure do you feel as a man? Dostupné z: In: https://www.reddit.com, 2014-10-11 [online; cit. 2026-08-31]. Dostupné z: https://www.reddit.com/r/AskMenAdvice/comments/1mes8xz/what_type_of_societal_pressure_do_you_feel_as_a/ [3] GARFIELD, Robert. Mužský kód. Praha: Portál 2017. ISBN: 978-80-262-1253-9. [4] BIDDULPH, Steve. Kniha o mužství. Praha: Portál 2011. ISBN: 978-80-262-0012-3. [5] CORNEAU, Guy. Chybějící otec, chybující syn. Praha: Portál 2012. ISBN: 978-80-262-0075-8. [6] Kučerová Petra. Čeští muži v ohrožení: Devastuje je tlak i stres. Dostupné z: In: https://www.denik.cz, 2025-05-15 [online; cit. 2026-08-31]. Dostupné z: https://www.denik.cz/zdravi/cesi-muzi-psychika-tlak-stres/ [7] LOVCŮV DENÍK (2025). Psychoterapie: 10 Lovcových postřehů. Dostupné z: In: https://www.lovcuvdenik.cz, 2026-08-13 [online; cit. 2026-08-31]. Dostupné z: https://www.lovcuvdenik.cz/2025/05/psychoterapie-10-lovcovych-postrehu.html [8] LIGA OTEVŘENÝCH MUŽŮ (2026). Dostupné z: In: https://www.ilom.cz, 2026-08-31 [online; cit. 2026-08-31]. Dostupné z: https://www.ilom.cz [9] RÖHR, Heinz-Peter. Nedostatečný pocit vlastní hodnoty. Praha: Portál 2013. ISBN: 978-80-262-0354-4. [10] RÖHR, Heinz-Peter. Cesty z úzkosti a deprese. Praha: Portál 2012. 978-80-262-0073-4. [11] RÖHR, Heinz-Peter. Závislost. Praha: Portál 2015. 978-80-262-0957-7. [12] RÖHR, Heinz-Peter. Ztráta kontroly. Praha: Portál 2021. 978-80-262-1749-7. [X] Přehled literatury
