„Skutečný růst není o tom být každý den lepší než ostatní, ale být každý den o trochu více sám sebou.“ neznámý autor
Seberozvoj se v posledních letech stal více než jen trendem, stal se z něj společenský standard. Lví podíl na tom má dostupnost informací i fakt, že se ze seberozvoje stal velmi lukrativní byznys. Otázkou je, zda-li neustálá produkce na seberozvoj zaměřeného obsahu přináší nějakou novou přidanou hodnotu, nebo jde jen o omílání téhož. Stejně tak tu visí otazník, na kolik jde o rozvoj založený na udržitelných hodnotách a nakolik jde o prodávání představ o našich dokonalých já. A přesně o polemice nad těmito otázkami bude dnešní článek.
Vágní formule funkčních principů
Odhlédnu-li od slovní výplně, pak se spousta seberozvojových rad a pouček točí okolo několika málo základních principů. Ať už jde o seberozvojové buzzwordy jako konzistence, návyk, disciplína, flow nebo třeba deep work. V jádru jde vždy o tentýž soubor funkčních principů.
Jak je možné, že někomu přečtení a aplikace postupů uvedených v knihách, jako jsou například Atomové návyky, Snězte tu žábu nebo třeba Konec prokrastinace, pomůže a jinému ne? Jakkoliv mohou být uvedené postupy sebevíc přesné, v principech, které stojí za nimi, mohou být pro někoho jen vágním popisem něčeho neuchopitelného.
To, jak a s jakým úspěchem je člověk uchopí a integruje do svého života, záleží na spoustě dalších faktorů. O těch se nemluví, naopak. Uváděná řešení se prezentují jako univerzálie, která stejně tak dobře poslouží člověku, který je absolutně neorganizovaný, tak i někomu, kdo je systematický.
Je chvályhodné snažit se vybudovat pozitivní návyk, jenže když k tomu člověk nemůže najít vztah a jedinou jeho motivací je to, že sleduje nějaký proces změny, tak to zkrátka nestačí. A je jedno, nakolik se říká a má platnost tvrzení: „Když se chce, tak to jde.“ Konzistence pro někoho může být něco nedosažitelného, spojeného se selháním a neustálým vyčerpáním. V takových případech selhává i budování disciplíny skrze konzistenci, což je v podstatě principem trackerů, jako je například buzer lístek. Mikro odměny v podobě plnění drobných cílů sice mohou dotyčného udržet setrvat v činnosti velmi dlouho, ale nakolik z ní ještě benefituje, je otázkou.
Často lidé sahají po seberozvoji jako po nástroji, který má pomoci se symptomem. Za ním však leží skutečné příčiny, které je nejprve potřeba odstranit. Prokrastinace je toho dobrým příkladem. Nemusí za ní stát jen nízká sebedisciplína nebo sebekontrola. Klidně může jít o projev přetížení nebo perfekcionismu. A perfekcionismus se nedá překonat jen tím, že budeš následovat radu typu: „Dělej alespoň nějaké malé kroky bez ohledu na výsledek.“
Změny se stávají trvalou součástí života pozvolna a i tak nejsou definitivní, přestože ti dobře slouží.
Iluze nekonečného růstu
Velkým problémem, který na poli seberozvoje vnímám, je iluze nekonečného růstu. Začátky jsou vždycky těžké, ale také jsou spojovány s největším progresem. Jakmile se ti podaří překonat určitou bariéru, vystřelíš nahoru jako raketa, až můžeš nabýt dojmu, že to tak potrvá věčně. Dříve či později ti však buď dojde palivo a vyhoříš, nebo se ustálíš na hladině klouzavého letu s mírnými poklesy a vzestupy. A ač mohou být propady menší, pocit z konstantního vzestupu je ta tam.
Pak přichází na řadu přehodnocování. Co děláš špatně, proč stagnuješ? Potřebuješ novou (větší) výzvu nebo změnit směr? V tomto ohledu vidím past v podobných tvrzeních: „Buď každý den o jedno procento lepší.“ Není to závod a byť se říká, že by se člověk měl porovnávat jen sám se sebou, nemyslím si, že by to měl být souboj nynějšího já s minulým.
S iluzí nekonečného růstu souvisí i jeden další negativní aspekt. Ten se týká toho, že pro kontinuální rozvoj je jakýkoliv výsledek a změna pořád málo. Jistě, máš se pochválit, ale zároveň nepolevovat.
Neustálé sledování cíle, kterého ale nikdy v podstatě nedosáhneš, protože se neustále posouvá, je vyčerpávající.
Bez limitů
„Sky is the limit.“ Kdyby tohle platilo, tak tu všichni lítáme jako ty pomyslné rakety. Ve skutečnosti jsou tvoje (lidské) limity velmi reálné. Každý, kdo na sobě pracuje, na limity dřív nebo později narazí. Ano, některé jdou pomalu posouvat, u některých to může trvat léta, ale existují i takové, které ti říkají: „Už dost!“.
Pokud bys opět dal na seberozvojový povídačky, tak žádný limity ve skutečnosti nejsou, protože jsou jen v tvé hlavě. Problém s limity je ten, že nejsou stálé. To, co jsi zvládnul překonat před několika lety, může být v budoucnosti nepřekonatelné a nemusí jít nutně o věkovou bariéru. O to víc je náraz do takových hranic frustrují.
Komplexní práce s limity je něco, co mi v seberozvojových kuloárech opravdu chybí. Zaměření se na vlastní zdroje a tu skutečnost, že dělat totéž v různých časech a životních rozpoloženích přináší různé výsledky. Opět nestačí jen víc zabrat. Cestou může být i přehodnotit celý dosavadní postoj a klidně od toho odejít.
S kvalitní prací s limity se setkávám v psychoterapii. Psychoterapii lze také vnímat jako seberozvoj, nicméně v této rovině se řeší limity s ohledem na aktuální pocity. Výkonnost ustupuje do pozadí na úkor prožívanému diskomfortu.
Progres může spočívat i v tom, že si dovolíš klidně jen stát na místě.
Správné vedení
Seberozvoj je komplexní disciplína, kterou nelze vměstnat do online kurzů, pár lekcí nebo několika řádků motivačních citátů. V lecčems má taková práce charakter ne příliš vzdálený práci v oblasti vztahů. Dobrý kouč, terapeut, trenér by neměl být jen někdo, kdo tě motivuje, posouvá a vede. Měl by to být někdo, kdo tě opravdu dobře zná. Někdo, kdo ti naslouchá a rozumí tvým potřebám.
Je to nesmírně obtížná úloha. Pod správným vedením by ses měl umět vybičovat k tomu málu navíc, i když už absolutně nemůžeš. Zároveň by dotyčný měl rozpoznat, že už máš dost a je potřeba si odpočinout. To zahrnuje i schopnost rozhodnout o tom, že tady se již spolupráce vyčerpala a je potřeba se posunout dál. Přijít s tím, že tady se vaše cesty rozejdou.
Totéž ale platí i pro ty případy, kdy se vztahuješ sám k sobě. Slyšet od někoho kompetentního, že na to nemáš, je sice tvrdé, ale spravedlivé. V případě osobního rozhodnutí je to těžší o to, že tu důvěru v kompetenci musíš do sebe nejprve vložit. O tom se také příliš nemluví, že za spoustou výsledků stojí nekompromisní bič vnitřního kritika. Kolik lidí se stalo úspěšných jen díky jemu, ale za jakou cenu.
Disciplína je důležitou součástí růstu, ale přílišný tlak a orientace na cíl vede k neudržitelnosti.
Když se to potká
Znamená to, že by člověk neměl se seberozvojem ztrácet čas? Ne! Naopak doporučuju se v této oblasti vzdělávat a zkusit nabyté poznatky aplikovat. Některé se uchytí a jiné ne. K těm druhým se pak lze vracet.
Vzpomínám si, jak jsem četl nějaký příspěvek s těmi nejomílanějšími seberozvojovými klišé a kroutil u toho očima. V diskuzi pak někdo poznamenal, že tohle právě teď potřeboval slyšet. A to je ono, potkalo se to! I ta nejzřejmější rada nebo náhled může zarezonovat. Posun pak může přijít i z úplně jiného směru, než kterým ses snažil vydat, abys našel řešení.
Snažíš se vyřešit produktivitu soustředěnou prací, ale tvou koncentraci rozbíjí overthinking a pozornost upřená na výsledek. Hluboká práce nefunguje, výsledek se nedostavuje. Pak tě osloví myšlenka uprdelismu a najednou se pohnou ledy.
Podobné zkušenosti jsou tím, co pomáhá získat si odstup a proměnit proces v něco, co je zrátka běžným žitím.
Udržitelnost a selfness
To, co ti nikdo nikdy nedokáže zprostředkovat, je právě tvoje vlastní zkušenost. Ta, v kombinaci s hlubokou znalostí sebe sama, pomáhá výkonnostně orientovaný seberozvoj přetavit ve vyvážený růst, který nestojí na vzletných frázích, ale na udržitelnosti.
Věřím, že právě udržitelnost je svatým grálem vlastního seberozvoje. Neznamená neustálý růst ani bezchybnost, ale schopnost žít v souladu se svými limity, rozpoznávat, kdy jít dál a kdy se zastavit. Udržitelný seberozvoj se neopírá o výsledky, ale o sebeuvědomění, o porozumění vlastním hodnotám a motivacím.
Z toho pak vyrůstá sebepřijetí, které ti dovoluje být si oporou i tehdy, když se něco nedaří. Na této půdě roste i sebereflexe, díky níž dokážeš chápat vlastní vzorce a měnit je. Autenticita konání dává věcem lehkost a pomůže ti s náročnými úlohami, s jejichž plněním pak roste i tvoje sebevědomí.
A teprve tehdy, když se všechny tyto vrstvy propojí, vzniká životní rovnováha. Rovnovážný stav, který je neustálým dialogem mezi tím, kým jsi, kým si představuješ, že bys měl být a tím, kým doopravdy jsi a měl by ses stát. V konečném důsledku možná ne tím nejlepším, ale nikdy ne na úkor své autenticity potlačené po vzoru seberozvojových šablon.
Dokonáno jest!
Použité zdroje
[1] CLEAR James. Atomové návyky. Jan Melvil 2019. ISBN: 978-80-7555-097-2.
[2] TRACY Brian. Snězte tu žábu!. Anag 2007. ISBN: 978-80-7263-403-3.
[3] LUDWIG Petr. Konec prokrastinace. Jan Melvil 2013. ISBN: 978-80-872-7051-6.
[4] CANFIELD Jack. Pravidla úspěchu. Pragma 2006. ISBN: 80-7349-004-8.
[5] NEWPORT Cal. Hluboká práce. Jan Melvil 2016. ISBN: 978-80-7555-008-8.
[6] HERMAN Todd. Alter ego efekt. Progres guru 2021. ISBN: 978-80-908265-0-2.
[7] MENDĚL Jan. Uprdelismus. Pragma 2021. ISBN: 978-80-242-7141-5.
[X] Přehled literatury
Odkud kam až ses posunul a narazil jsi u toho na svoje limity? Napiš mi. info@mindtuber.cz
Zapoj se do diskuze v komentářích: pravidla diskuze
Související příspěvky
- Vztahy, které opomíjíme I. – Sebeláska
- Vztahy, které opomíjíme II. – psychoterapie
- Vztahy, které opomíjíme III. – parasociální vztahy
- Seberozvoj z pohledu toho kým jsme
- Klíč k autenticitě
- Holkytida z pohledu nezralé vztahovosti
- Ženy jako symbol vztahových dramat
- Láska žen podle Red Pillu
- Podobenství žen v Red Pill komunitě
- Jak online komunity formují přesvědčení mužů
- Jádrová přesvědčení a mužství
- Jádrová přesvědčení nejen Red Pillerů
- Kdo je to incel
Obrazové materiály použity z https://unsplash.com | https://www.midjourney.com
