Rozhovor s Petrem o mužích, ženách a (ne)bezpečí nejen na internetu

„Kdo tě nutí ukázat víc, než chceš, není partner, ale predátor.“

Na genezi dnešního rozhovoru by šlo demonstrovat rozmanitost názorů, na které lze v online prostředí narazit a to i tehdy, kdy se bavíme o tématech spojených s Manosférou. S Petrem jsem se dal do diskuze pod jedním z příspěvků právě na téma mužství a následující rozhovor je výstupem naší debaty.

Ahoj Petře, díky že sis udělal čas. Můžeš se čtenářstvu představit?

Ahoj. Určitě, moc rád. Jsem tedy Petr Konečný, mám vystudovanou hudební konzervatoř, hru na violončello, dále jsem ukončil studium sociální pedagogiky v Kroměříži a učitelství společenských věd a výchovy ke zdraví v Olomouci. Se svým vzděláním můžu vykonávat sociální práci a učit. Profesně mám 8 let praxi na psychiatrii. Nejzajímavější budou asi 4 roky, které jsem trávil jako sociální pracovník a case v Centru duševního zdraví Přerov a také moje současná práce, kde dělám zástupce vedoucí krizového týmu Fokus Praha.

Vedle toho píšu semtam někam nějaké metodiky, akční plány. A na živnost lektoruji preventivní programy zaměřené na duševní zdraví, násilí v blízkých vztazích, sexuální a vztahovou výchovu a také drogovou problematiku.

Zmínil ses o vedení programu ve školách zaměřeného na vztahovou a sexuální výchovu. Mohl bys rozvést, o co konkrétně se jedná?

Jde o lektorování preventivních programů, které jsou obvykle na druhém stupni základních škol po Praze a středočeském kraji. Obvykle to bývá tak, že ve škole chybí nějaká odbornost, která se zabývá do hloubky problematikou vztahů, sexualitou, vztahem k vlastnímu tělu a také k navazování vztahů. Na základě poptávky z dané konkrétní školy vždy vytvořím preventivní program dané instituci na míru. Program je o vztazích, o lásce, o partnerství, o konsentu, o odmítnutí, nejen o sexu, ale taky trochu o sexu a o pornu.

Samozřejmě také o rizicích. Někdy zmiňuji, že při sexu mohou být nějaké drobné ranky, nebo nemoci. Snažím se dotknout všeho, čeho by se mohli mladí lidé při navazování vztahů bát. Moje motivace je ve vztahu k mojí hlavní profesi v psychiatrii, kde se na nás obrací lidé, kteří si prošli traumatizující událostí například v dětství, sexuálním násilím, ale také násilím v rodině apod.

Pokud bych si měl vyslovit nějaký cíl, tak chci, aby se lidé naučili rozpoznat, co je to sexuální zneužití, co je to sexuální násilí, kde a jak by měli vyhledat pomoc a jak pomoct někomu, kdo se jim takto svěří. Taky se zaměřuji na mladé muže, aby se svým počínáním a svými touhami nedopouštěli násilí a jak mít zdravý vztah ve kterém je všem zúčastněným dobře.

Jak podle tebe Manosféra ovlivňuje pohled mladých mužů na vztahy a na roli muže ve společnosti?

Vliv A. Tate je zhoubný. Jeho model by totiž vytvářel společnost ve které by nikomu nebylo dobře. Když bychom měli jít do důsledku, tak jeho argumenty jsou liché a často vyvrácené.

Klasicky třeba vlčí smečka se nedělí na alfy, bety a sigmy. Ale jde o vlčí rodinku, kde alfa pár jsou rodiče, beta jsou další dospělý pár a sigma je dospělá samička, nebo sameček, který opustí smečku, aby si našel vlastní/ho partnera/ku, aby spolu mohli založit rodinu. Takže vlčí smečka je ve skutečnosti, o lásce, o rodině, o vztazích a společném soužití, ve kterém by mělo být všem přítomným dobře. Nejde tedy o neustálý boj o moc, jak se vyvrácené teorie snažily naznačovat.

Tento omyl o vůdčím alfa samci se snažil vyvrátit i jeho autor Rudolph Shenkel, už se mu to ale nepovedlo, zlidovělo to. Tate a jemu podobní toho využívají.

A tak je to s A. Tate se vším. Vezme si nějakou kulturně známou charakteristiku a pokřiví si ji tak, aby mu pasovala na jeho narativy. Ve společnosti, kde by muži měli být predátoři, kteří loví ženy by se totiž vytvářela společnost násilí, zneužívání, znásilňování a traumat, které by napáchaly obrovské škody na společnosti a na duševním zdraví všech zúčastněných.

Lidská společnost by měla fungovat jako komunita, kde by se lidé měli cítit bezpečně, né se neustále obávat toho, aby jim náhodou někdo nehodil něco do pití, nebo že si je partner tajně natáčí, aby to potom mohl sdílet s desítkami tisíc lidí, kteří budou nad tímto obsahem poté hromadně masturbovat.

Tím narážíš na aféru discordu a drink spikingu. A Tate se spíš spojuje s Manosférou, potažmo toxickou maskulinitou.

Je možná fajn si říct, co to ta toxická maskulinita je a v čem je zhoubná pro společnost a partnerské soužití.

Role muže a maskulinity by správně měla být role partnera, který pomáhá například partnerce společně žít hezký a pohodový život, ve kterém si jsou lidé rovni a ve kterém je v pořádku vyjadřovat své emoce, touhy, v pořádku komunikovat a zkrátka být ve vztahu, kde je všem zúčastněným dobře. Toxická maskulinita je oproti tomu model, který je v pravém opaku, s mužstvím, nebo rolí muže jako partnera nemá nic společného.

Toxická maskulinita je o dominanci a ponižování, o infantilních rolích, kdy se pudový muž – pro mě je to úsměvné, protože se tím muži degradují na něco mezi zvířátko a malé dítě – snaží podmanit submisivní ženu, která mu poté má otročit – jako by neměla práva, touhy, potřeby,..

Člověk se pak nemůže divit, že ženy s takovými typy mužů nechtějí žít. Do toho jsou součástí toxické maskulinity narativy jako muži nepláčou, apod. Což je hloupost, každý přece pláče. Ideál by byl ten, kdyby se takto muži nemuseli vpasovávat do role, která je nepřirozená a hlavně pro společnost a partnerský život škodlivá.

Takže jde o normativní představy o mužství a ženství.

To je další věc. Jak jsem výše naznačil, tak toxic masculinity je maska, něco do čeho se člověk musí napasovat. Lidi nejsou sami sebou a tato maska je tak křehká. Oproti tomu jsou muži, kteří se nebojí být autentickými a sami sebou. Takový muž může být šťastnější, spokojenější a hlavně má větší pravděpodobnost dosažení partnerského vztahu.

Co je podle tebe na takovém obrazu mužství špatně?

Nejsmutnější část na pojetí mužství jako takového je to, že my už si procházíme jistou indoktrinací od dětství. Zatímco muži mají modré kolébky, mají si hrát s vojáčky a auty a jako povolání pro ně jsou opravář, elektrikář, tak u žen je to obráceně, jejich barva je růžová, hrají si s panenkami a jejich role je matka, nebo učitelka. Obhájci tohoto modelu se brání tím, že to tak bylo od nepaměti, to ale není pravda. Málokdo si dnes uvědomuje, že klasicky mužskou barvou byla právě růžová, že mezi ženami byly známé spisovatelky, skladatelky, lékařky. Na tyto věci historie zapomněla, ale zato si vzpomíná na muže, které se učíme dodnes.

Pokřivenost je i v tom, že si o sobě muži myslí, že jsou chytřejší než ženy, jelikož v minulosti bylo více slavných mužů než žen. To se dnes dá jen velmi těžko potvrdit, jelikož stále více a více žen se objevuje jako slavné autorky, skladatelky, vědkyně, apod. Některé dokonce psaly pod pseudonymem svého manžela, bratra, apod. V Českém prostředí asi nejslavnější Čapkova manželka, která napsala román Matka, ale zajímavým příkladem je i Mendelson – slavný skladatel, jeho díla však ve skutečnosti psala jeho sestra.

Historie navíc dělá i jiné věci, jakože přiznaně ženská autorka – lékařka, apod. je historicky změněná na muže, aby se ve 20. – 21. století ukázalo, že tu skutečnost, že šlo o ženu někdo dříve zamaskoval. Její jméno je Trotula ze Salerna (11.–12. století). Historie bývá často ve vlnách, které jsou u práv žen specifické. Ženy dostanou zpátky práva, píšou, studujou, dělají vysoké pozice, pak přijdou konzervativní muži, kteří jim to zakážou, zamažou po tom stopy, aby se po nějaké době opět ženy dostaly zpátky ke svým právům a tak jde kruh dál a dál.

A já už bych si konečně přál, aby se tento kruh přetnul.

Často z úst představitelů Red Pillu jako je právě A. Tate zní obvinění feminismu z toho, že pokřivuje seznamování a vztahovou dynamiku. Je to pravda?

Feminismus je o rovnocennosti, o rovnoprávnosti, o stejných mzdách a příležitostech. Jde o narovnání seznamování, nikoliv o pokřivení. Ve skutečnosti tuto dynamiku pokřivují lidé, kteří se snaží vytvářet nějaké rozdíly mezi muži a ženami. Z vývojové psychologie víme, že ženy a muži mají naprosto minimální rozdíly v kognitivní (myšlenkové) rovině. Ty rozdíly jsou natolik malé, že je hloupost se jimi zabývat.

Největší rozdíly jsou v biologické rovině – pubické ochlupení, pohlavní orgány, ochlupení, poprsí, apod. Z výzkumů samozřejmě vyplývá, že případné rozdíly, které vyplývají z chování mužů a žen mají sociální (společenský) původ, který vyplývá pouze z rozdílného očekávání od mužů a od žen a také tím, jak se rozdílně muži a ženy vychovávají.

Pokud bychom k výchově přistupovali stejně, tak by rozdíly skutečně zůstaly pouze ve vzhledu a biologii, ale v ničem dalším.

O tom je feminismus, že jsme si podobnější s muži a ženami, než by se zdálo.

S tím by asi zastánci biologického determinismu nesouhlasili. Je tam ale i historický kontext.

Kdybychom chtěli jít do nějakých historických paralel, tak zjišťujeme, že emancipace žen byla nezbytná ve vztahu k modernímu státnímu zřízení, které hold počítá dnes už se všemi a o je to dobře.

Hustá situace byla například po velkých válkách, kdy pravidelně vymřela velká část mužské populace a nastoupit musely ženy, aby zachránily všechny instituce, aby se stát nezhroutil. Ženy a muži si jsou skutečně velice podobní, proto nedává smysl, aby jeden, nebo druhý měl méně práv, nebo že by se jeden, nebo druhý nemohl osamostatnit.

Podobně se mluví o pokřivení sexuality chlapců díky pornografii, ztrácí tím mladí muži něco ze svého mužství? Viz např. problémy uváděné P. Zimbardem v knize Odpojený muž.

K Zimbardovi také musíme přicházet trochu s rezervou. Porno nás určitě ovlivňuje, pravidla pornografie jsou rigidní, konzervativní a těžce a náročně se mění. Vychází z nějakých rolí, které byly ustanoveny desítky let zpátky. Kdybych si dnes povídal se svými přáteli o tom, co z porna praktikují také doma v posteli, tak by mi nikdo z nich neřekl „Jasně a na konci se udělám partnerce do obličeje a do vlasů”, to stejné je časté střídání otvorů ze zadku do pusy. To je přece velice nebezpečné a můžou onemocnět rektálně orálními onemocněními a co teprve ty obrovské penisy. Takový obří penis potkám maximálně tak ve finské sauně, ale průměr se pohybuje někde okolo 15 centimetrů. To je stejně ještě i relativně velká velikost, i takový penis se nemusí do vagíny celý vejít.

Porno v nás vytváří určité představy a očekávání v sexu.

Tak to je to zkreslení představ o tom, jak sex, potažmo těla žen a mužů vypadají.

Ale pořád je to nějaký druh performance – naučené umělecké dílo, které je nahrané do filmu, který se drží určitých rigidních pravidel, ale ten sex pak vypadá úplně jinak. Příprava na porno je plná roztahování, povídání, lubrikace, aby se to tam všechno hned šouplo a jakoby tam nedocházelo k nějaké prodlevě.

Sex je nicméně trochu o mazlení, o tulení, o objímání se, o vzájemné orální stimulaci a možná o nějakém následném penetrativním aktu, na kterém je nicméně se potřeba dopředu pořádně připravit a domluvit. Na anál je někdy potřeba klystýr a pokaždé lubrikace, jinak hrozí ošklivá a bolestivá poranění. A sex, který bolí, u kterého se pláče bolestí, to není hezké, to není správné a tak by neměl vypadat. Něco jiného je performance, BDSM, nebo hraní role-play, čili konsensuální styk s přípravou. Ale to se nestane jen tak z ničeho nic. Sex je o komunikaci, tohle v pornu neuvidíte.

Dává to smysl, protože jde v podstatě o produkt. Zimbardo zmiňuje i dopady na vzrušivost a motivaci díky rychlému dopaminu, kdy je uspokojení dostupné na dosah stisku jednoho tlačítka.

Dopamin a jeho role při sledování porna je zajímavé téma. Porno může hrát dobrou a důležitou roli, jelikož člověk může nějaké své uspokojení, které není ve společnosti úplně normálně vnímané ukojit v pornu. Také je to fajn, když se člověk chce uvolnit, nebo rychle dosáhnout orgasmu. Průšvih je ten, že k vyvrcholení a snadnému získání dopaminu člověk následně přechází k extrémnějšímu a extrémnějšímu pornu. Taky to znám a někdy si po shlédnutí videa říkám, na co jsem se to proboha díval a je mi ze sebe samého špatně. Ale jak z toho ven? Paradoxně ač by to člověk neřekl, tak je to skrze etickou pornografii. 🙂

Etickou pornografii? Mohl bys rozvést o co jde?

Vím, že se zdá být divné přejít z hustého skupinového sexu plnýho černochů a malé blondýnky, kdy se do jednoho otvoru vejdou 2 až 3 kousky na porno plné líbání, mazlení, jemné intimity. Princip je ale jednodušší, než se zdá. Místo dopaminu, který se získává po dokončení úkolu, radostí z malých vítězství (a na který je zaměřené klasické porno) se přeorientuji na jiný „hormon štěstí”, kterým je oxytocin. Ten se vyplavuje při hraní, objímání se, držením se za ruce a vzájemným oceňováním. Podpořit to můžeme také třetím hormonem Endorfinem, který se získává smíchem, esenciálními oleji, či hořkou čokoládou.

Čili, chcete super orgasmus, ohřejte černou čokoládu, usmějte se a koukejte se na dva lidi jak se mazlí a třou o sebe a následně budou mít nějakou formu sexuálního styku (myšleno s nadsázkou). Schválně si to vyzkoušejte. A když budete chtít jó ještě serotonin (ten se vyplavuje sportem, nebo například meditací, pobytem na sluníčku, nebo procházkou v přírodě). Tak hodně štěstí.

S předchozí otázkou se pojí i termín parasociální vztahy. Mladí muži často unikají z reality do virtuálních světů.

Ano. Tohle je velmi zajímavé, ale pro mě celkem pochopitelné chování. Muži přeskočí pro někoho krásnou, pro někoho velmi náročnou a stresující část vztahu – randění, kde riskují odmítnutí a místo toho si platí službu, která jim simuluje partnerské vztahy. Průšvih je nicméně v tom do jaké míry tyto vztahy mohou naplnit skutečné potřeby a touhy. Na mě to působí jako úniková reakce, která má za cíl vyhnout se riziku odmítnutí. Možná může být projevem úzkosti, či touze po nějaké konkrétní partnerce.

Může být tím únikem i předplatné OnlyFans?

Já pořád beru OF jako službu, která se dá dělat eticky jako forma podnikatelské činnosti. Obdobně jako sex work. Princip je vlastně velmi podobný – daná osoba má nějakou touhu, nebo potřebu, ale z určitých specifických důvodů ji naplňuje skrze virtuální prostředí místo toho, aby se realizoval skrze vztahy. Vyplavují se mu při tom podobné „hormony štěstí”, plnohodnotný vztah to sice nenahradí, ale naplní to teplem oxytocinu – hormonu lásky.

Další věcí, se kterou jsem se setkal je gynocentrismus, kdy se dnešní muži vychovávají jako ženy, má to začínat již ve školních lavicích.

Je pravda, že výchova muže a ženy bývá z pravidla rozdílná a my bychom se spíše měli snažit rozdíly smívat, než je uměle vytvářet. Jakože kluci nosí modrou a holčičky růžovou – jakože doslova se to takto ustálilo jen pár roků zpátky… Pravda je nicméně v tom, že manosféra si tohle interpretuje naprosto nesmyslně a vlastně to obrací. Oni vnímají smívání rozdílů, které jsou nepřirozené, jako přibližování se ženskosti. Neberou to však jako rovnost, ale zženštilost, nebo naopak u žen – přidávání práv nad rámec mužům. Což je samozřejmě nesmysl, jelikož ženy mají celkově stále méně práv, než muži a k narovnání je ještě dlouhá cesta.

Ono je tím spíš myšleno potlačování mužství jako takového. Někde jsem slyšel, že se dnes muži vychovávají jako defektní holčičky.

Co možná manosféra myslí je potlačování nějaké toxické maskulinity, tedy toho, kdy jsou muži vyobrazováni nezdravě dominantní, silní, elitářští, apod. Role muže je taková jakou si dovedeme připustit. Muž může pečovat, ale taky nemusí. To stejné může a nemusí žena. Rovnost znamená mít rovné práva a možnosti.

Muži, ale ve školství chybí.

To je pravda. A problém je v prestiži povolání a nízkých mzdách. Tohle je totiž častý fenomén. Jakmile je nějaká profese většinově ženská, klesá odměňování a klesá také prestiž daného povolání. Tím nám vzniká kruh, že už takové povolání není tolik lákavé pro muže. Mohlo by to vytvářet dojem toho, že ženy už jen tím, že něco dělají vytvářejí sice stejné hodnoty, ale jejich práce je brána jako podřadná. S ženami je jinými slovy stále dodnes spojována jakási méněcennost, což je nicméně dané také tím, že ženy nejsou ve vysokých politických a jiných pozicích.

Jak víme, tak ženy jsou přinejmenším tak schopné jako muži, proč by tedy jejich práce měla mít menší hodnotu? A proč by to hlavně mělo vést k tomu, že ženy budou chtít vychovávat muže zženštilé? To přece nedává žádný smysl a opět se tím jen prokazuje, jak manosféra překrucuje pravdivé narativy ve svůj prospěch.

Nemusí asi přímo chtít. Podle Red Pillu svobodné matky své syny příliš rozmazlují, čímž z nich vychovávají „slabé muže“. Dalším kapitolou je pak výchova samotná v podobě tzv. bubble wrapper či helicopter parentingu. Kluci pak nejsou dostatečně odolní.

Nebudu lhát. Na tohle jsem potřeboval použít google. 🙂 Tomu prvnímu se říká v pedagogice hyperprotektivní rodina, kdy jsou rodiče velmi úzkostní ohledně toho, zda se jejich dítěti něco nestane. Bývá to označováno jako nezdravý přístup k rodičovství.

Vždy je důležité si uvědomit jaký signál tím jako rodič dítěti dávám – „čili svět je sakra nebezpečnej, bez naší pomoci to tam nemusíš zvládnout a všude na tebe číhá nebezpečí”. Jak si tuto informaci od rodičů má dítě přebrat?

A sólo rodičovství je samozřejmě smutná kapitola. Matky samoživitelky jsou velmi rizikovou a zranitelnou skupinou, musí hodně pracovat, hodně vydělávat, ale přesto mohou být velmi kvalitními matkami, pokud je okolo nich vytvořená podpůrná komunita a podpůrné prostředí. Vždy záleží, jestli na to totiž zůstane svobodná matka úplně sama, nebo je tady okolo ní alespoň nějaká síť, která jí pomáhá.

Když už byla řeč o rozdílných očekáváních, pořád se tyto očekávání promítají do výchovy v podobě stereotypů?

Správné ženství aneb matka říká dceři „když jsem si to musela protrpět já, tak ty musíš taky” a to podobné je o správném mužství: „napasuji tě do nepřirozené škatulky, jen abych naplnil nějaké očekávání”, vždy jde ale o překroucení člověka do obrazu, který mu není přirozený.

A čím to je? Opět jako u všeho jsou motivace rozdílné – například nenaplněné vlastní očekávání – „správný chlap nepláče”, úplně se tím osekává samostatnost v myšlení pro dívky a pro chlapce. Možná je v tom nějaká snaha splynout s okolím a nebýt tolik nápadný/nápadná.

To jak se vztahujeme k druhému pohlaví se učíme mimo jiného i nápodobou. Znamená to, že ani u rodičů se často nesetkáváme se zralou vztahovostí?

Je to tak. Tento mechanismus je opakovaně popsaný právě ve vztahu k „násilí v blízkých vztazích”, tedy v domácím násilí. Některé typy chování a reakcí například na stres, na úzkost se určitě mohou přenášet. Například když vidím rodiče, který při své úzkosti se začne chovat násilnicky a nejsou tam žádné nápravné mechanismy, je velká pravděpodobnost, že i syn se bude chovat při úzkosti násilnicky a ještě si k tomu třeba přibere nějakou závislost, třeba na alkoholu.

Funguje to ale i naopak. Z dcery takového otce se může v dospělosti stát žena, pro kterou bude násilí na ženách normální.

Vývojová psychologie také operuje se sycením základních potřeb, kdy absence v jejich plnění vede k narušenému sebepojetí v podobě nízkého sebevědomí, negativních přesvědčeních o světě, druzích atd.

V teorii je hned několik potřeb, které by mělo dítě získat – týkají se péče, začleňování, zdrojů, ochrany, emocí, apod. Všechny jsou svým vlastním způsobem velmi důležité a potřebné pro zdravý rozvoj a vývoj dítěte. Ten pocit vlastní hodnoty bude podle mě mít největší propojení s emocemi – pocitem lásky, naplnění svého života, hodnoty a vztahy (to je zase sociální rovina, ale rozumíme si). To, jakým způsobem se k nám druzí chovají nás samozřejmě ovlivňuje – nadávky, ale i nezájem například.

Paradoxně, to jakým způsobem se o nás druzí vyjadřují více vypovídá o nich, než o nás. A tedy o tom, jak lidé přemýšlejí o sobě.

Tam je spojitost. To, jak lidé přemýšlejí o druhých: „ten je buzerant”, „ten je ošklivý”, „ten je zase moc tlustý”. Věci, které by neměly hrát ve vztahové rovině roli, ale jsou pejorativně zabarvené, tedy odrážejí více osobnost hejtra „musím udělat vše pro to, abych nevypadal jako buzerant, ošklivý…”, pochybnosti o sobě“ „co když jsem moc tlustý, moc ošklivý”.

Jinými slovy, pokud se někdo chová takto buransky neznamená to, že já naplňuji význam této nadávky, ale to, že tento jedinec takto buransky přemýšlí hlavně o sobě a jeho vnitřní svět je naplněn úzkostí, tenzí, neustálým hlídáním sebe sama, paranoiou a možná i nenávistí vůči sobě samotnému.

Souhlasil bys s tvrzením, že se dána problematika točí okolo zdravého vývoje osobnosti?

Rozhodně to souvisí s tím, jak zdravý jsme měli vývoj. Jak přistupujeme k lidské duši a jestli si připustíme být sami sebou. Nasadit si masku, vpasovat se do nějaké roli, která mi může být nepřirozená je totiž taky ochranný mechanismus, abych se nestal útokem třeba nenávisti.

A myslím si, že to, co se děje – reforma psychiatrie a to, že se lidé více otevírají a více mluví o svém duševním zdraví je právě skvělá známka toho, že ten vývoj bude zdravější. Fun fact – první subkultura, která se zabývala emotivitou, emocemi, duševním zdravím a nemocemi bylo EMO, protože emoce a emocionální podpora hrála v 80. letech, kdy komunita vzešla z hardcore punku hrála velikou roli. Emo komunita byla o vzájemném pocitu bezpečí a sounáležitosti, který jinde necítila. Nebylo to o žiletkách a sebepoškozování, jak se později parodovala tato komunita. Lidé se sebepoškozovali předtím i potom, tady nicméně mohli bezpečně hovořit o příčinách a hledat pomoc a podporu. Je to prakticky přesný opak manosféry, která naopak bere emoce jako něco negativního.

Takže když budu mít zdravé vzory, dostatek lásky, zažiju přijetí a budu mít dobře nastavené hranice, tak budu autentický zralý muž?

Přesně tak, pokud si člověk projde zdravým vývojem, nemá potřebu si nasazovat masky a být v kolektivu v roli do které se musel napasovat. Může si dovolit být sám sebou, tedy zralým mužem.

Prostředí internetu přeje nejen misinformacím, ale různým podvodníkům a těm, kteří zneužívají důvěřivosti. Jsou v tomto děti poučení, nebo edukace chybí, jak na straně škol, tak rodičů?

Myslím si, že každý z nás se může stát obětí podvodu na internetu. Oni tihle podvodníci jsou celkem šikovní a dobře nastavený podvod může být tak nastavený, že všichni z nás můžeme spadnout do nějaké pasti.

Trik je v tom, uvědomit si, že jsem se napálil, co se stalo a předejít tomu, aby se to nějak opakovalo, případně předejít tomu, aby se to stalo. Pokud bychom nicméně chtěli jít po filmu „V síti“, tak tam šlo o to, že muži chtěli snadno dosáhnout nějaké interakce se ženou, nebo dívkou tak, aby mohly vynaložit co nejméně nákladů. Dívky tam zase chtěly potkávat a poznávat nové kontakty, vztahy, nebo legraci. Šlo v tomto případě o podvod? Určitě šlo o zneužití nějaké nevyzrálosti a nevědomosti k osobnímu uspokojení.

Oproti tomu například Discord kauza byla v něčem jiná – dívky, které nesouhlasily se zveřejněním svých intimních a jiných fotografií a videí byly zneužity a jejich obsah byl prodáván za úplatu na Discordu. Tady šlo o zneužití vztahu a důvěry, která zároveň ke zdravému vztahu patří. A jen v Česku se na tom spolupodílí desítky tisíc mužů.

Existují nějaké možnosti, jak se proti tomu bránit, jak se ochránit?

Jak se ale proti něčemu takovému bránit? To moc dobře nejde. Leda edukací mužů, že takové chování je nezdravé, ponižující, zlé a odporné. Jinou kapitolou je i to, jak tito muži nad ženami a dívkami přemýšlejí. Pro ně to nejsou lidské bytosti, ale objekt na kterém se mohou uspokojit. Často o nich mluví velmi špatným a ponižujícím způsobem. Ta odličtění je taky velmi závažný problém, který na první pohled nejde vidět. Protože problém začíná tam, kde nad živou bytostí přemýšlíme jako o věci.

Jsem rád, že v Česku je celá řada projektů, které se těmto nekalým praktikám na internetu zabývají. Mohu vypíchnout třeba projekt e-bezpečí, ale i jiné, které upozorňují na rizika. Pokud jsem dobře koukal na poslední revizi rámcového vzdělávacího programu, tak i tam to bylo celkem hezky a fajn zpracované. Tak doufám, že prevence v této oblasti je nějak podchycena. Naučit se nicméně rozlišit reálný profil od falešného je dovednost, kterou je zapotřebí se naučit a vědomě ji používat a i tehdy se může stát, že naletíme.

Podobně jsou sociální sítě místem, kde bují kyberšikana a děti dokáží být velmi kruté. Jsou si vědomi dopadů svých činů?

Děti dovedou být velmi kruté, to je pravda. Ale jestli dokáží dohlédnout důsledky svých činů? Spíše nedovedou. Jejich mozek si bude myslet, že jsou v právu, že například chrání komunitu před vnějším neznámem – ale to může být lidská bytost, které tím způsobí trauma jaké ten člověk bude zpracovávat celý život.

Oběti šikany si mnohdy i přijmou roli outsidera, který si to zaslouží a to může daného člověka v násilí ještě podpořit. Nejefektivnější je prevence, dětem říct, co to šikana je, jak vypadá, co to s lidmi dělá, apod. I když se náznak takového chování v komunitě objeví, tak se tím zvyšuje pravděpodobnost, že to zbytek komunity zarazí. Pokud se však šikana v kolektivu objeví, tak je to veliký průšvih, který se musí řešit a to ideálně přes nějakou odbornou intervenci zvenčí. Tohle je ale v reálném kolektivu.

Co se týká digitálního násilí, tam jsou ty motivace jiné, nebo mohou být jiné, kvůli sledovanosti, kvůli touze někomu ublížit, pomsta. Tady jsou ty následky ještě méně viditelné a hůře zadržitelné. Ale dá se i tohle řešit odbornou pomocí na všech stranách.

Chtěl bys na závěr něco vzkázat?

Feminismus není nepřítel muže, nakonec se nám díky němu všem může ulevit, protože co je na nerovnosti naprd je to, že je nám v ní všem blbě (tedy až na pár vyjímek, kterým to vyhovuje). Zatímco při rovném zacházení s námi se všemi, bude svět výrazně lepším místem a uvidíte, že se nám všem udělá lépe. Pročistí se vzduch a budeme moci lépe dýchat.

Sdílení je láska. Pošli to dál.

Díky za rozhovor. Dokonáno jest!

Co si myslíš o těchto tématech ty? Napiš mi: info@mindtuber.cz
Zapoj se do diskuze v komentářích: pravidla diskuze

Související příspěvky

Obrazové materiály použity z https://unsplash.com

Sdílej:

Post Views: 7