„Kdo žije v souladu sám se sebou, žije v souladu s vesmírem.“ Marcus Aurelius
Po delší době tu máme další rozhovor. Tentokrát moje pozvání přijal Aleš, kterého jsem pozval na základě obsahu, který pro muže tvoří na internetu i mimo něj. Mluvili jsme tedy spolu hlavně o mužství a tématech s tím spojených. Více se ale nemá smysl rozepisovat, protože jde o obsahově našlapané povídání. Tak pojďme na to.
- Představení
- Přístup k práci s muži
- O krizi mužství
- Čím se muži trápí
- Mužská přátelství
- Mužská síla
- Muži a vztahy
- Vztahovost a autenticita
- Red Pill a strach z žen
- Vzkaz čtenářům
Ahoj Aleši, díky že sis udělal čas. Můžeš se čtenářům(řkám) představit?
Ahoj Honzo, díky za pozvání. Je mi 40 let a už více než deset let se věnuji práci průvodce na cestě k vnitřní transformaci. Narodil jsem se české mámě a syrskému otci, což mě od dětství stavělo do jedinečné pozice – vnímal jsem v sobě jinakost i konflikt mezi syrským ohněm a českou racionalitou.
Bylo pro mě výzvou tyto dvě síly přijmout a integrovat, aby mě úplně neroztrhaly. Dnes vidím, že tato cesta byla nezbytná – naučila mě hlubokému pochopení a připravila mě na roli průvodce. Mé dětství bylo dramatické, intenzivní a plné frustrace i bolesti. Dlouho jsem to vnímal jako životní křivdu, než jsem za tím začal vidět hlubokou moudrost a lásku života. Ten mě tímto způsobem formoval a připravoval na to, co dnes dělám.
Vím, jaké to je žít v temnotě a zapomnění, ale také mám vlastní zkušenost, že je možné tento stav změnit a najít světlo. Jako teenager jsem bojoval s úzkostmi, depresemi i panickým strachem z lidí.
Dnes žiji v dlouhodobém vztahu se svou milovanou ženou, do kterého jsme přivedli úžasné syny. Minulý rok jsme se přestěhovali blíž k lesu na polosamotu. Tento krok nám umožnil být více spolu jako rodina, rozvíjet hloubku našeho partnerství i poslání. Minulý rok jsem dokončil stavbu našeho domu a letos dokončuji prostor pro individuální setkávání s lidmi i menší skupiny.
Ve své práci pomáhám lidem nalézt jejich vnitřní sílu, klid a svobodu. Ukazuji jim cestu k jejich hlubší podstatě. Společně objevujeme zdroj uvnitř nich samotných, učíme se větší citlivosti a vnímavosti k sobě i okolí. Pomáhám jim uzdravit historická emocionální zranění a závislosti, aby mohli naplnit svůj potenciál a žít autentický život.
Tvořím podcast Vzmuž Se a jsem spoluzakladatelem projektu Živoucí síla, kde pořádáme živé akce pro muže.
Věnuješ se individuálnímu přístupu, tvoříš obsah pro muže. Co je tou ústřední myšlenkou, kterou se snažíš chlapům předat?
Když jsem začínal pracovat s lidmi, můj přístup byl převážně racionální, koučovací a zaměřený na akci a techniky. Věřil jsem, že životní změna vyžaduje především aktivní použití nástrojů a metod. Už tehdy jsem sice vnímal hlubší vhledy a inspiraci, ale stále jsem byl přesvědčený, že klíčem k proměně je hlavně mentální práce.
Přitahovala mě podstata věcí, což mě postupně vedlo k terapeutickému přístupu – k opravování “rozbitých” míst uvnitř člověka. Věřil jsem, že skrze identifikaci a uzdravení těchto míst může člověk najít sílu, uvolnění a schopnost žít život podle svých představ.
Postupem času a díky mnoha zkušenostem jsem začal objevovat hlubší úrovně života. Někdo by to mohl nazvat spirituální dimenzí. Nešlo o to, že bych začal komunikovat s anděly nebo se ponořil do mystiky odtržené od praktického života, ale spíše o uvědomění si prostoru, ve kterém naše myšlenky a emoce existují.
Existenciální otázky a s nimi spojené spirituální já je nedílnou součástí naší osobnosti. Je to celá další oblast, která by neměla zůstat bez povšimnutí, chceme-li růst?
Tento vnitřní prostor mě fascinoval, stejně jako má smysl pracovat se svou myslí a emocemi, má smysl zabývat se i tímto prostorem. Být blíž své podstatě, existenci, moudrosti života, nebo chcete-li Bohu. Otevřít se hlubšímu vnímání své podstaty. Tomu, kdo skutečně jsem, ale i tomu, co nejsem, co jsem převzal od ostatních.
Zažíval jsem momenty vnitřního ticha, ve kterém ustaly všechny moje myšlenky, pocity a vjemy, a přesto jsem byl pořád tady. Začal jsem si klást otázky: Je moje osobnost opravdu moje jediné Já? Nebo je osobnost jen nástrojem, který si mé Já obléká pro zakoušení života? A co je vlastně esencí mého Já?
Tato reflexe mě vedla (a vede) blíže podstatě a vnitřnímu zdroji. K propojení koučování, terapeutického přístupu a do života integrované spirituality – protože každý má svoje nezastupitelné místo a společně se perfektně doplňují. Mimochodem nepracuji jen s muži, ale i se ženami. 🙂
Tak také ty základní esenciální potřeby máme jako lidské bytosti stejné. Co je tedy tou hlavní myšlenkou v tvé práci?
Vnímám jako zásadní pomáhat lidem uvidět jejich dávná emocionální zranění a traumata. Povzbuzuji je k tomu, aby do těchto míst vstoupili a zacelili je. Pokud to neudělají, budou tato zranění nadále ovládat jejich život, opakovaně vytvářet bolavé situace nebo nefunkční vzorce myšlení, chování a prožívání. Bez tohoto uzdravení nikdy nezmizí hlad po vnějším uznání, přijetí či lásce. Tento hlad vede k potlačení vlastní autenticity, k životnímu tlaku a nereálným nárokům na sebe i okolí.
To není jednoduchá úloha. Jakým způsobem pracuješ, abys toho dosáhl?
Snažím lidem pomoci vnímat, kdo jsou za svými pocity, myšlenkami a rolemi. Nahlédnout pod povrch a poznat pravdu o sobě, svou esenciální podstatu, nezatíženou projekcemi a identifikacemi. Toto poznání vytváří vnitřní prostředí pro uzdravení emocionálních zranění a pocitů oddělenosti a opuštění. Dává člověku šanci začít se osvobozovat od mentálního programu – až se dostatečně vylepším a opravím, budu dost.
Z toho pak pramení sebepřijetí, vnímání své hodnoty, vnitřní síla, svoboda a schopnost autentického projevu, naplnění potenciálu a poslání. A také schopnost tvořit zralé vztahy, vztahy založené nikoliv na závislosti či egu, ale na sdílení a rozvíjení lásky. Takové vztahy nejsou pouze prostředkem k naplnění „hladových míst”, ale prostorem pro růst a vzájemné obohacení.
Se všemi tvými koučovacími zkušenostmi z praxe dokázal bys říct, zda-li tu probíhá krize mužství?
Ano, žijeme v době, kterou lze bez nadsázky nazvat i krizí mužství. Tato krize není jen negativním jevem – je to zároveň příležitost k hluboké transformaci. Jsme svědky úsvitu nového mužství, což je proces, který s sebou přináší bolest, zmatek i odpor. To vše je přirozenou součástí každé velké změny.
Muži dnes často zápasí se ztrátou identity. Starý ideál mužství, založený na hrubé síle, kontrole a potlačování emocí, se hroutí. Tento model už nefunguje, protože není autentický ani životaschopný. Byl postaven na představách o tom, jak by měl správný muž vypadat a chovat se, místo aby vycházel z hlubokého poznání sebe sama. S tím souvisí strach z citlivosti. Citlivost a vnímavost jsou stále mnohými vnímané jako slabost.
Muži byli po staletí učeni potlačovat své emoce a zranitelnost, což vede k tomu, že mnozí žijí ve strachu z vlastních pocitů a autenticity. K tomu se přidává tlak společenských očekávání. Být úspěšný u žen, v práci i ve společnosti podle zastaralých měřítek. Tento tlak často způsobuje odcizení od sebe sama.
V důsledku toho mnoho mužů cítí prázdnotu a touhu po hlubším naplnění. Po staletích dobývání vnějšího světa nyní stojíme před výzvou objevovat „zapomenuté bohatství uvnitř“. Z toho jde strach: „Jak se to dělá? Co tam najdu? Je vůbec bezpečné rozvinout svou citlivost? Neztratím tím svou sílu a respekt? A hlavně: Mám na to a budu to umět?“
Vystává tu hodně otázek, na které si budou muži muset odpovědět. V čem vidíš příčiny, proč se to děje?
Příčiny těchto problémů lze hledat jak v osobní historii, tak ve společenských změnách. Výchova, vývoj a rodinné vzorce často podporují stereotypy o tom, co znamená být „správným mužem“. Mnozí muži vyrůstali s přesvědčením, že citlivost je slabost a že jejich hodnota spočívá primárně ve výkonu. Na druhé straně společenské změny přinesly zásadní posun v dynamice mezi muži a ženami. Ženy se za poslední desetiletí výrazně emancipovaly a začaly si nárokovat svou sílu a rovnost. To narušilo tradiční mocenskou dynamiku, na kterou se muži spoléhali. Staré modely mužství přestávají fungovat a muži jsou nuceni hledat nové zdroje síly – uvnitř sebe.
To zní jako velký krok do neznáma.
Tato krize nás staví před velkou výzvu: přijmout svou citlivost jako součást své síly. Citlivost není opakem síly – naopak tyto kvality jsou úzce propojené. Bez citlivosti by lovec nemohl lovit, bojovník bojovat ani milovník prožívat intimitu. Mužská síla spočívá v odvaze být autentický. Sundat masky a brnění starých rolí a podívat se do svého nitra.
Jak říkali samurajové: „Musíš mít otevřené srdce, abys byl dobrý bojovník.“ Tato slova platí i dnes. Pravá síla neleží v leštění meče nebo štítu, ale v poznání toho, kdo ten meč drží. Tato cesta může být děsivá a plná nejistoty, ale právě v ní leží klíč k novému mužství, k mužství založenému na autenticitě, lásce a hlubokém propojení se sebou samým i světem kolem nás.
Taková cesta bojovníka. Jestli v tom nitru nakonec člověk nenarazí na toho největšího nepřítele, kterým je on sám.
Největším našeptávačem v naší pozemské existenci je naše mysl a ego – naše myšlenky. Mysl, ego ani myšlenky samy o sobě nejsou problémem, pokud se s nimi neztotožňujeme jako s posly absolutní pravdy. Klíčem k vnitřní svobodě je schopnost rozlišit hlas mysli, tedy hlas interpretace a zkušenosti od hlasu pravdy. Pokud toho dosáhneme, můžeme říci, že jsme svobodnější, možná dokonce volní.
Každé ego v sobě nese pocit nedostatku a oddělenosti. Právě z této iluze pramení naše utrpení a zároveň se z ní rodí další „našeptávači“. Ti nám říkají: „Nejsem dost dobrý. Abych byl dost, musím dokázat to a to.“ U mužů se tyto hlasy často promítají do přesvědčení typu: „Nejsem milovaný. Nejsem silný. Nejsem cenný. Nejsem zajímavý.“ Tyto pocity pak podporují starý ideál mužství – obraz dominantního, tvrdého chlapa, který má vše pod kontrolou, je středobodem existence a musí být uznávaný a obdivovaný.
Ano o těchto přesvědčeních (tajných programech) často mluví ve svých knihách německý psychoterapeut Heinz Peter Röhr. Jsou příčinou vnitřních konfliktů.
Problém nastává, když se realita člověka střetává s tímto ideálem. Tento střet vede k opakovanému selhání, ne proto, že bychom nebyli dostateční, ale protože tento ideál je nemožné naplnit. Znamenalo by to vzdát se svého lidství a stát se dokonalými polobohy.
Naše ego nechce za žádnou cenu zažívat nepříjemné nebo náročné emoce a snaží se jim vyhnout. Ideál mužství je pak jen jedním ze způsobů, jak se vyhnout tomu nepříjemnému – strachu, zranitelnosti nebo pocitu selhání.
Strach a stud jsou silnými hybateli.
Strach je tím největším našeptávačem. Pokud se řídíme strachem a snažíme se ho překonat tím, že budeme „dost silní“, nemůže to fungovat. Síla neleží v potlačování strachu nebo v jeho ignorování, ale ve schopnosti ustát ho a pracovat s ním. Je to kapacita přijmout i nepříjemné emoce a přestat se identifikovat s hlasem mysli jako s ultimátní pravdou o nás a světě kolem nás.
Cesta k této svobodě vede přes návrat do srdce. Když se vrátíme do svého středu, mysl přestává být problémem a stává se užitečným nástrojem pro fungování ve světě – nikoli tyranem, který nás šikanuje a vede tam, kam se mu zachce. Ve chvíli, kdy přestaneme dávat mysli absolutní moc nad naším životem a naučíme se ji používat vědomě, můžeme objevit klid a sílu. Tato cesta není snadná, ale právě v ní leží klíč k naší autenticitě i svobodě.
Jaké strasti muže často skrytě provází?
Muže často skrytě provází ignorance a nevědomost ohledně vlastního vnitřního světa. Mají pocit, že je všechno „docela v pohodě“ a že řešení jejich problémů leží někde venku. Snaží se popírat to, co si v sobě nesou, a překlenout to vnějšími úspěchy a dokazováním své hodnoty.
Zrovna píšu o jádrových přesvědčeních a obranných mechanismech, není jednoduché je překonat. Často zakrývají opravdu hluboká zranění.
Upřímnost bolí, protože odkrývá zraněná místa, strachy, nejistoty, pochybnosti a oslabená vnitřní místa. Kontakt s nimi je na začátku nepříjemný, protože narušuje starý ideál mužství, který říká, že správný a silný chlap by v sobě nic takového zažívat neměl. Pokud to zažívá, je to jen důkaz, že ještě není „dost“, že se ještě dost nesnaží a není v pořádku.
To vede k dalšímu popírání, potlačování a hledání řešení venku: větší svaly, víc peněz, víc „zářezů“ u žen, víc uznání od okolí. Uvnitř se ale mění pramálo, protože pozornost směřuje ven. To je to vyhýbání, o kterém jsem mluvil.
Chce to odvahu otočit pozornost dovnitř, přijmout svůj stav, svoje pocity a nevinit se za ně, nesrovnávat je s nějakým imaginárním ideálem.
To je pravda, pocit nedostatečnosti dokáže být neúprosný kritik a taky jde často ruku v ruce s perfekcionismem.
Přijetí vlastní nedokonalosti, zranitelnosti a citlivosti je klíčem k emocionálnímu uzdravení. Tím se otevírá cesta k autentické síle, k vnitřnímu zdroji stability a sebevědomí. Proces přechodu od nevědomosti k vědomí vyžaduje odvahu být k sobě pravdivý a ochotu pracovat s nepříjemnými emocemi. Přijetím vlastní lidskosti muž zjišťuje, že síla neleží ve vnějším světě ani v naplňování společenských očekávání, ale ve schopnosti být autentický a vědomý vůči sobě samému. To je cesta ke svobodě a hlubokému naplnění.
Objevení vnitřního zdroje je cestou k sebepřijetí a uvolnění. Žijeme pod obrovským tlakem, který nám říká: „Abys měl hodnotu, musíš být takový a dělat to a to.“ Naše hodnota je neustále spojována s výkonem a výsledky. Často čekáme, že až splníme všechny nároky a představy, ty naše i ty, které na nás klade okolí, přijde konečně uvolnění. Ale ono nepřijde. Tyto nároky totiž nevycházejí zvenčí, ale z našeho nitra, a rostou spolu s naším vývojem. Tento stav přirozeně vytváří pocity frustrace, nezdaru a vzteku.
Pokud ale odmítáme konfrontaci s těmito našimi vnitřními obsahy, musí se v nás nutně všechny ty negatvní emoce akumulovat?
Vztek je přitom jednou z nejvíce potlačovaných emocí u mužů. Smutek už společnost jakžtakž přijímá. Muž, který je smutný, je v pořádku. Ale vztek? Ten pořád není ok.
Už od dětství jsme jako kluci učeni, že vztek je špatný a že jsme špatní, pokud ho cítíme nebo projevujeme. Dospělí muži pak buď svůj vztek dokonale skrývají, nebo se jím nechávají přehnaně ovládat. Máme zažito, že ukázat vztek se nám vrátí ve zlém, že je to nebezpečná a destruktivní emoce. Ale co vlastně vztek je? Stejně jako každá jiná emoce, i vztek je jedním z projevů naší vnitřní síly a energie. Niterné moudrosti, která nás informuje, že někdo překračuje naše hranice nebo že nenaplňujeme svoje potřeby.
Když potlačujeme vztek, oslabujeme sami sebe, protože potlačujeme svůj přirozený zdroj síly. Cílem samozřejmě není stát se člověkem, který bude na všechny křičet nebo se chovat agresivně. Ale stejně tak není řešením stát se „hodným klukem“, který si tuto emoci zakázal. Vztek si vždy najde cestu ven – a pokud ho potlačujeme, často se projeví nepřímo nebo destruktivně. A hlavně, když potlačujeme vztek, pokaždé, když ho prožíváme, spustí se negativní hodnocení: „Nejsem v pořádku. Nezvládl jsem to.“
Ve společnosti existuje představa, že správný muž by se nikdy neměl vztekat. A pokud ano, je to důkaz jeho nezralosti nebo selhání. To je ale mylný pohled, který popírá naši lidskost.
Takže je to o přijetí emocí, emocionální inteligenci a zdravé regulaci?
Cesta podle mě spočívá v rehabilitaci vzteku. Tedy zbavit ho negativního hodnocení a naučit se ho přijmout jako přirozenou součást sebe sama. Je třeba mít ochotu být s tímto pocitem v kontaktu, cítit ho a učit se s ním pracovat, aby on neovládal nás, ale my jeho. To neznamená kontrolovat ho tím způsobem, že ho budeme dusit uvnitř sebe. Znamená to zacházet s ním vědomě.
Když mě například žena naštve a já cítím vztek, nemusím ho na ni automaticky vylít ani ho potlačit a předstírat, že tam není. Mohu ho vnímat, přijmout a pozorovat. Mít vůči němu nadhled. Tento postoj mi umožní vyjádřit svůj vztek adekvátně situaci a bez destruktivních následků. Tím mizí tendence obviňovat druhé, útočit nebo utíkat ze situace. Mizí i násilí ve vztazích.
Takže být všímavý ke svému prožívání, aby vzniknul prostor mezi pocitem a reakcí na něj.
Vztek pak mohu jasně, dospěle a autenticky komunikovat: „Cítím vztek kvůli tomu a tomu.“ Tím dávám prostor své emoci bez toho, aby mě ovládala nebo ničila vztahy kolem mě. Tato schopnost pracovat se vztekem otevírá cestu k hlubšímu propojení nejen se sebou samým, ale i s ostatními lidmi.
Rozsáhlým problémem je i podle sociologických zjištění intimita mezi muži samotnými. Můžeš něco takového potvrdit či vyvrátit?
To je skvělá otázka. Děkuji za ni, protože míří k jádru mnoha problémů, s nimiž se muži potýkají. Ze své praxe vidím, že intimita (tedy zásadní aspekt opravdového přátelství) mezi muži je stále velkým tabu.
Často ke mně na konzultace přicházejí muži starší generace ve věku mého otce a říkají mi, že jsem první muž, kterému se mohli otevřít. Poprvé zažili, že někdo skutečně přijal jejich názory, pocity a zkušenosti bez posuzování. Takový prostor jim v jejich životě dosud chyběl, což se odráželo na jejich vztazích i vnitřním prožívání.
Řada z nich nosí těžké emoce, zážitky a nevyřčené myšlenky, které roky potlačovali. Proč? Protože se báli odsouzení, kritiky nebo toho, že budou vnímáni jako slabí.
Žijeme v kultuře, kde muži často slýchají, že ukázat své emoce je znakem selhání. Proto se skrýváme za masky, hrajeme role a bojíme se ukázat svou pravdu, i když nás to stojí blízkost a hluboké vztahy.
Uzavření nás žene do osamělosti a do povrchních vztahů, kde o citlivosti nebo zranitelnosti není vůbec řeč. A přitom právě tohle jsou kvality, po kterých každý z nás někde hluboko uvnitř touží.
Jak z toho ven?
Osobně vnímám, že cesta ven z tohoto začarovaného kruhu vede přes vytváření bezpečného prostoru. Proto každý měsíc pořádám setkání a akce pro muže, kde mohou chlapi (často poprvé) zažít, jaké to je odhodit masky, pustit role a ukázat se přesně takoví, jací doopravdy jsou. Reakce bývají silné. Muži opakovaně říkají: „Sedíme tady tři hodiny, a přitom mám pocit, jako bych vás znal celý život.“
V takových chvílích vidíte, jak úlevné je uvědomění, že být upřímný a autentický je nejen v pořádku, ale také hluboce naplňující.
Při autentickém sdílením mizí všechny přetvářky a hry na něco, čím nejsme. A to je osvobozující.
Musíme chápat, odkud ten strach ze zranitelnosti pramení. Muži vyrůstají v prostředí, kde je a byla emocionální otevřenost systematicky zesměšňována nebo odsuzována. Kolikrát jsem na dětských hřištích slyšel věty jako: „Neřvi, nevztekej se, nebreč, buď chlap!“
To v nás vytvoří jasné přesvědčení – citlivost znamená slabost, a slabost je nepřijatelná. Pokud někdy ukážeme své pocity, přijde trest. Tohle je hluboce zakořeněný program, který si neseme od dětství, a pokud ho nepřekonáme, bude nás dál izolovat, brát nám sílu, radost i hlubší spojení s druhými.
Myslím, že cesta zpět k původní esenci mužského přátelství, je nezbytná. Vyžaduje odvahu riskovat, být zranitelný a vytvořit prostředí, kde si můžeme navzájem důvěřovat. Protože jen tak se mohou mezi námi opět tvořit zdravé, kvalitní a opravdové vztahy – nejen mezi mužem a ženou, ale i mezi muži samotnými.
Mezi muži často panuje skrytá rivalita. Soutěží v rámci dominanční hierarchie o to, kdo má navrch, kdo je výš.
Často věříme, že nás ostatní budou brát vážně, jen pokud budeme silní. Ideálně ti nejsilnější. Tato touha po síle nás často vede k soutěžení a boji ve vztazích. Také do závislosti na vnějším uznání.
Máš i nějaký příklad z praxe?
Pamatuji si jednoho klienta, který říkal, že dokáže budovat přátelství jen s lidmi, kteří jsou společensky méně úspěšní než on. Aby se mohl cítit dobře a uvolněně. Tento přístup mu přinášel určitý pocit bezpečí a uznání. Ale zároveň mu působil prázdnotu a frustraci. Nemohl se těmto přátelům otevřít a sdílet s nimi své těžkosti. Obával se, že by tím narušil svou image. A co kdyby ho pak zavrhli?
Tento příběh je příkladem toho, jak nejsme v míru sami se sebou. Často sami sebe hodnotíme negativně a bojíme se, že nás takto budou vidět i ostatní. Máme strach, že nás nebudou respektovat a odejdou za někým lepším. Věříme mentálnímu obrazu, který o nás vytvořila naše mysl, často na základě dětství a toho, jak se k nám tehdy chovali ostatní. Tento obraz bývá plný pocitů špatnosti a nedostatečnosti.
Žijeme v iluzi, že jsme nedostateční, a nasazujeme si masky dokonalosti, jen abychom to před světem skryli. Ale tím ztrácíme svou pravou tvář a s ní i hloubku přátelství.
Chápu. Jak můžeme být upřímní k druhým, když nejsme upřímní k sobě.
Potřebujeme odvahu ukázat sami sebe, jací opravdu jsme. Když vidíme svou pravou tvář, nemůžeme ji odmítnout. To je naše podstata, to jsme my. Přijetí sebe sama přináší vnitřní mír, hlubší soulad a harmonii. A právě tady začíná autentické sebevědomí, které nevychází z vnějších her a masek, ale z hlubokého sebepoznání.
Když zjistím, kdo jsem a také kdo nejsem, nebojím se ukázat ostatním ve své opravodovosti. Nechci si hrát na někoho jiného. Toužím po plnosti, autenticitě a upřímnosti. Jak od sebe, tak od druhých. A právě v tom vznikají naplněné vztahy.
Často se hovoří o redefinici maskulinity. Co se třeba podle tebe všechno ukrývá pod slovním spojením mužská síla?
Mužská síla, co to vlastně znamená? Tohle slovní spojení se často stává předmětem diskuzí, analýz a redefinic. A přitom je to něco, co se nedá jednoduše uzavřít do škatulky nebo předem vytvořeného konceptu.
Pokud se o to pokusíme, zbyde nám jen myšlenková konstrukce, představa, jak by „mužská síla“ měla vypadat. Taková představa nás, muže, kolektivně dovedla přesně tam, kde jsme, do stavu, který nevyznívá moc slavně. Nemluvím o mužích, kteří jsou již na cestě probouzení vědomí, ale o obrovské mase těch, kteří stále žijí podle zastaralých společenských vzorců a podmínění.
Napovrchu tvrdí, ale uvnitř křehcí…
Mnoho mužů dnes nosí masku „siláctví“, fasádu, která má zakrýt jejich vnitřní strachy a nejistoty. Tato maska jim brání být autentickými nejen vůči ostatním, ale i vůči sobě samým. Schopnost být v kontaktu sám se sebou, se svými emocemi je klíčem k síle.
Prožitek vnitřní síly je totiž intimní záležitost. Naše mysl se může donekonečna pokoušet sílu pochopit, analyzovat ji nebo vytvářet metody, jak ji získat, ale mužská síla je něčím mnohem hlubším. Ve skutečnosti je to samotná podstata našeho bytí, našeho Já. Je to ta stejná síla, která stála u zrodu vesmíru – síla života, evoluce, božství. Ať už si ji nazveme jakkoli, není to koncept, ale něco, co musíme cítit, vnímat a zažít na úrovni vědomí.
Mužská síla je živoucí energie.
Takže je to podle tebe spíš abstraktní pojem?
Mužská síla není mentální záležitostí. Není něco, čeho lze dosáhnout přemýšlením nebo plánováním. Stejně jako nelze prožít orgasmus prostřednictvím racionální mysli. Tato síla je jako voda, ve své podstatě čirá, neutrální, ale zároveň moudrá a flexibilní. Dokáže být laskavá, když je to potřeba, a tvrdá nebo agresivní, pokud si to situace vyžádá.
Pro mě osobně není rozdíl mezi silou a láskou. Pokud muž cítí lásku a ví, že její zdroj je uvnitř něj samotného, jeho síla z této lásky naprosto přirozeně pramení. Přijetí sebe sama, včetně svých emocí, citlivosti, zranitelnosti, agrese a tvrdosti, je základem vnitřního míru. Muž, který je v míru sám se sebou i se světem, chápe, že jeho síla je neoddělitelně spojena s jeho autentičností.
To zní celkem neuchopitelně.
Ano, tohle všechno může znít abstraktně. Pokud se ale snažíme sílu pochopit pouze svým rozumem, vzdálíme se jí. Mužská síla se objevuje ve chvíli, kdy muž opouští mentální „hypnózu“, všechny ty představy o tom, jak by měl vypadat, a dovolí si začít věci cítit.
Cesta k vnitřní síle proto není jednoduchá ani instantní. Je to proces hlubokého sebepoznání, který zahrnuje konfrontaci s vlastním stínem, podmíněním, potlačením a emočním zraněním. Je potřeba projít těmito vrstvami, uvidět je, pochopit, přijmout a uzdravit. Teprve potom se muž může zbavit závislosti na vnějším uznání, lásce, přijetí nebo bezpečí, tedy na věcech, které ho odváděly od jeho vlastní síly.
Povrchní přístupy k tomu, co znamená být mužem, vedou jen k povrchním výsledkům.
Naše síla roste uvnitř nás tím, jak se integruje naše osobnost, proto je persistentní?
Masky „dokonalé mužské síly“ bývají křehké. Stačí jeden kritický pohled nebo slovo a celé se to zhroutí. Opravdová síla je jiná. Když muž „stojí ve své síle“, jak se říká, je v harmonii se sebou samým. Neexistuje bariéra mezi jeho „Já“ a jeho silou. Vše je v jednotě a rovnováze.
Takový muž je svobodný, upřímný a autentický. Dokáže být laskavý i pevný, má jasné hranice, dokáže pečovat o sebe i o své blízké. Je sám sobě oporou a zůstává pevný i v náročných situacích. Prostě je. A o to právě jde, být v kontaktu se svou podstatou, bez masek a her. Zároveň stále zůstává lidskou bytosti se všemi jejími chybami a nedostatky.
Jak se vše výše zmíněné projevuje v blízkých vztazích?
Vztahová matematika je v tomto ohledu neúprosná: bez odvahy být sami sebou – autentickými a upřímnými –, bez jasného vědomí své vlastní hodnoty a bez laskavého vztahu k sobě samým není možné budovat blízké a zdravé vztahy.
Cokoli, co nám chybí uvnitř sebe, nebo co si myslíme, že postrádáme, hledáme ve vztazích a očekáváme to od své partnerky. Pokud nám například chybí láska a uznání k sobě samým, budeme chtít nevědomě tato prázdná a hladová místa nasytit od vztahu. Pokud si nejsme jisti vlastní hodnotou, budeme hledat potvrzení u ženy.
To jsou typické projevy nenasycených potřeb z dětství, které vedou k závislým vztahům.
To nás vede k emocionálním závislostem a ke ztrátě sebe sama. Abychom získali to, co nám chybí, často se přizpůsobujeme, ustupujeme a přestaneme být sami sebou.
Hrajeme role – hodného kluka, sebevědomého týpka, který vše zvládá, nebo někoho, koho se nic nedotkne. Místo toho, abychom se projevili autenticky, schováváme svou pravou tvář. A proč? Protože se na sebe díváme kriticky, jsme tvrdí vůči sobě a někde hluboko v sobě se možná ani nemáme rádi. Bolest z nepřijetí nás v minulosti zranila, a proto hledáme lék ve vztazích.
Strach být autentičtí, projevit se skutečně takoví, jací jsme, má své kořeny v minulosti. Možná jsme jako děti zjistili, že být sami sebou “nestačilo”. Autenticita někdy přinesla konflikty s rodiči nebo autoritami, otevřenost a citlivost zas bolest. Není divu, že se nám nechce tuto zkušenost opakovat v dospělosti. A přesto právě to je cesta: čelit své minulosti.
To je těžké, protože jde často o existenciální strach, jelikož nepřijetí dítě vnímá jako život ohrožující situaci a tomu odpovídá i míra bolesti, se kterou se musíme konfrontovat. Proto se tomu tak vyhýbáme?
Bolest z nepřijetí často kompenzujeme tím, že se snažíme být takoví, jaké nás chtějí mít druzí. Doufáme, že tímto způsobem získáme jejich pozornost a přijetí. Ale vnější přijetí postavené na vnitřním nepřijetí nás nikdy nenaplní. Naopak, takto nevědomě přenášíme odpovědnost za svůj vnitřní svět na partnera či partnerku, což nám ve vztazích brání zažívat blízkost.
Když nepřijímáme sami sebe, stavíme se ve vztazích do role dítěte a od partnerky očekáváme, že se postará o naše pocity a prožívání. To často ženu posouvá do role matky. Zmíněná dynamika vztahů není zdravá ani dlouhodobě udržitelná. Navíc, pokud sami sebe nepřijímáme, uvnitř nás narůstá frustrace, napětí a vztek a ten pak ventilujeme právě ve vztazích. Očekáváme, že partnerka by měla být taková, abychom nemuseli zažívat stres a nespokojenost. Ve vztazích hledáme naplnění, které nám chybí uvnitř.
I ženy si od mužů nárokují bezpodmínečné plnění jejich potřeb a končívá to dramaty.
S tímto nastavením do vztahů nevstupují jen muži, ale samozřejmě i ženy a proto si často nerozumíme, neumíme spolu být nablízku. Každý si v sobě odžívá své osobní drama, ze kterého roste to vztahové.
Nezdravé vztahové vzorce nelze změnit tím, že budeme měnit pouze vnější okolnosti. Pro mě osobně existuje jediná cesta – jít hlouběji do sebe a zmapovat svoje hladová místa po lásce, hodnotě, uznání a přijetí. Nevyhýbat se jim, nepřenášet je na ženu, ale být s nimi v kontaktu, vnést do nich svou pozornost a přijetí. Poctivě s nimi pracovat.
Klíčem je sebeláska. Otočit pozornost dovnitř a laskavě přijmout své emoce, včetně bolesti nebo nejistoty. Integrací vlastních vnitřních zranění se postupně osvobozujeme od toho, abychom je nevědomě přenášeli do vztahů.
Tato cesta přináší úlevu (od potlačovaného vzteku a frustrace), pocit klidu a vnitřní síly. Když přijímáme sami sebe, můžeme se ve vztahu ukázat celiství a opravdoví, bez masek. Současně tím dáváme partnerce prostor, aby byla také sama sebou.
Vztahy založené na pravdivosti a autenticitě se stávají prostorem vzájemného respektu, uznání, důvěry, bezpečí a intimity. Když se nebojíme ukázat své slabé i silné stránky, křehkost i odvahu, vytváříme podmínky pro hluboké propojení.
Souhlasil bys s tvrzením, že je to právě snaha o to být někým jiným, než ze své podstaty jsme, co vede k nezdravým vztahům?
Snaha být někým jiným vede k nezdravým vztahům. Tento vzorec chování pramení především z narušeného vztahu k sobě samému. Je to projev negativního sebehodnocení a odmítání vlastní podstaty. Být sám sebou se pro nás v minulosti často pojilo s bolestivými zkušenostmi a emocemi.
Když nám být sám sebou přinášelo to, co jsme nechtěli, a nepřinášelo to, po čem jsme toužili. Obecně řečeno měli jsme pocit, že nejsme dost milovaní, že nemáme tolik pozornosti, kolik bychom potřebovali, že nejsme dostatečně oceněni právě kvůli tomu, kdo a jací jsme. Být sám sebou se pro nás stalo synonymem utrpení, odmítnutí a nedostatku.
Když máme pocit, že nám chybí láska nebo uznání, naše psychika hledá únikovou cestu. Vidí řešení v proměně v lepší verzi sebe sama. Jenže čím více se snažíme změnit a přizpůsobit, tím více vlastně říkáme sami sobě, že takoví, jací jsme, nestačíme. Tím jen prohlubujeme vnitřní konflikt a odpor k vlastní podstatě.
Tento vnitřní rozpor se nevyhnutelně promítá do našich vztahů. Když odmítáme sami sebe, nejsme schopni plně přijmout ani svou partnerku. Kvůli jejímu přijetí jsme ochotni měnit sebe a skrytě či otevřeně toužíme změnit ji, aby nám byla schopná poskytnout to, co nám chybí a doplnila náš nedostatek.
To zní jako recept na opakující se zklamání, která končí tím, že ženám nejde o muže, ale jen o to, co představují.
Z takového základu pak vyrůstá vztahová nedůvěra, uzavřenost a napětí. Vytváříme si nereálná očekávání, která žena nemůže splnit, což vede k frustraci, obviňování a dalším konfliktům. Pokud věříme, že pro fungující vztah musíme neustále usilovat o to být “lepší” verzí sebe, vzniká nám z toho trvalý pocit zklamání a nespokojenosti.
Klíčem ke zdravým vztahům je paradoxně přestat se snažit být někým jiným. Základem je přijetí sebe sama a uvolnění do postoje: “Jsem v pořádku takový, jaký jsem.” Toto přijetí musí přijít bez podmínek a bez nutnosti si ho zasloužit. Jen tehdy se můžeme mít rádi a vytvářet vztahy, které jsou založené na důvěře, respektu a lásce.
Co říkáš na dnes populární Red Pill přístupy k mužskému seberozvoji, které se odvolávají na neměnou evoluční podstatu mužů, kde na vrcholu stojí Alfy?
Setkávám se s tím u mladíků, kterým zoufale chybí zdravé mužské vzory. Chybí jim někdo, kdo by jim ukázal mužskou sílu – reálnou, přítomnou a lidskou. Pokud tyto vzory v životě chybí, začíná chybět i něco hlubšího: vědomí vlastní hodnoty, vnitřní opora a důvěra, že jako muži jsme dost takoví, jací jsme. Bez tohoto vnitřního vědomí síly muž upadne do strachu – svět se mu zdá ohrožující a on zoufale hledá srozumitelné a bezpečné místo, kde by mohl cítit, že je silný, hodnotný a v pořádku.
Pokud není v kontaktu se svou vlastní silou, nebo z ní má dokonce strach, často se stejný strach přenese i na ženskou sílu. Tento strach je obzvláště ponižující a zraňující, protože podkopává idealizovaný obraz mužství, který mnozí z nás nesou. Starý ideál mužství totiž vyrůstá ze strachu z žen a jejich síly.
To je i celkem patrné v tom, jak silně se ozývají hlasy vinící ženskou emancipaci a vůbec je z toho cítit jakési ohrožení. Čeho se takoví muži mohou bát?
Mnoho chlapů zažívá tento strach zcela nevědomě, a jeho kořeny často sahají do dětství. Emoční i fyzické zranění, ke kterému docházelo ve vztahu s matkami, babičkami, učitelkami či kamarádkami, zanechalo hluboké šrámy: pocit odmítnutí, opuštění, nerespektu či ponížení.
Tyto zkušenosti se v dětské psychice přetvoří v přesvědčení: „Trpím ve vztazích se ženami, protože nejsem dost silný a ony jsou silnější, nemám moc to ovlivnit.“ Muž, který tato zranění nepřijal a neuzdravil, si pak spojuje sílu s kontrolou. Pokud ženu dostanu do podřízené pozice a budu ji mít pod kontrolou, stane se bezpečnou, už mi nebude moci ublížit. V jeho světě pak začíná platit rovnice: slabá žena = bezpečná žena.
Chybějící přijetí a odmítnutí, to dokáže narušit důvěru.
Tento mechanismus brání hlubokým vztahům. Silné a svobodné ženy, spojené se svou hodnotou, jsou vnímány jako ohrožení. Proč? Protože nutí muže konfrontovat jeho stíny, jeho zranění, bolest, nejistotu a emoce, které potlačil.
A mnoho mužů se stále bojí cítit. Bojí se přijmout svou citlivost, zranitelnost a slabiny a raději volí povrchní vztahy, které jim umožňují zůstat uzavření ve své ulitě. Každý člověk v sobě má ženskou i mužskou stránku. Pokud se v sobě muži vyhýbají své ženské stránce, v hloubi tím popírají i svou mužskou sílu.
Nefunguje to ale ani naopak, když se muž jen podřizuje a snaží se ženám ve všem vyhovět?
Ve vztazích nefunguje ani role „hodného kluka“, který potlačuje sám sebe, aby uspokojil ženu, ani role „zlého kluka“, který se nad ženu staví nadřazeně, aby maskoval své emoční zranění a nejistoty. V obou případech jde stále jen o kluka, který se snaží ochránit před další bolestí. Obě tyto role jsou podobně zatěžující a nejsou dlouhodobě udržitelné.
Cesta spočívá ve zralosti. Stát se mužem, který má odvahu uzdravit svá emoční zranění, přijmout svou citlivost, plně uznat svou sílu a zároveň ctít sílu ženskou.
To je to, co naše společnost potřebuje. Muže, kteří si váží žen, a ženy, které si váží mužů. Potřebujeme vzájemný respekt a spolupráci místo boje o moc.
Red Pill často staví na tom, že je potřeba se vymanit ze syndromu hodného kluka, potažmo nebýt Beta chlap, ale sílu vidí spíš v nezávislosti a kontrole.
Red Pill filozofie na první pohled přitahuje, protože nabízí snadná řešení v chaotickém světě, který se během několika generací zásadně změnil. Ale podle mého názoru je to cesta strachu, ne cesta síly. Muži, kteří k této filozofii inklinují, často zjistí, že jim vztahy podle těchto pravidel nepřinášejí trvalé naplnění. Chybí v nich hloubka, blízkost, důstojnost a společné tvoření.
Hnutí Red Pill se často zaměřuje na kontrolu a dominanci. Z tohoto přístupu částečně vymizela láska, která je zde vnímána spíše jako něco, co muže oslabuje a činí zranitelným. Ve skutečnosti za tímto pohledem stojí strach, strach z lásky a její proměňující síly.
Red Pill za láskou hledá spíš transakce a varuje před romantizací a idealizací.
Pravá láska nemá nic společného s pasivitou nebo povrchním romantickým zamilováním. Naopak, je podstata naší síly. A právě láska děsí mnohé muže. Proč? Protože láska dokáže zasáhnout naše ego, odhalit, co jsme dlouho potlačovali, a postavit nás tváří v tvář naším nejhlubším obavám. Láska obnažuje potlačená emocionální zranění, abychom je měli možnost uzdravit a tím v sobě odemknout hlubší úrovně naší síly, radosti a naplnění.
Láska vyzývá muže, aby se osvobodili od vlastních strachů, od nutkání mít vše pod kontrolou. Volá je, aby se narovnali do své síly, která není založena na dominanci, ale na odvaze být autentický a otevřený životu.
Tento proces vyžaduje odvahu vzdát se iluze absolutní kontroly. Odvahu odevzdat se hlubšímu vedení, důvěřovat životu a jeho moudrosti. Láska není slabostí, je to cesta k vnitřní svobodě a síle.
I z řad žen se ozývají hlasy, které vyjadřují k mužům velkou nedůvěru.
Nechci, aby to vyznělo jako kritika výhradně mužů. I ženy mají své stíny, tendenci kontrolovat muže a mít nad nimi navrch, obavy z jejich síly nebo nerealistická očekávání. Muži i ženy si navzájem ubližují a promítají si do sebe nezpracované bolesti. Naším úkolem je tento cyklus přetnout. Jsme v tom spolu.
Muži a ženy spolu tančí od pradávna. Je jen na nás, zda spolu budeme pořád bojovat, nebo vytvoříme tanec úcty, síly a lásky.
Cesta vede skrze hlubší přijetí, spolupráci a odvahu otevřít se svým emocím. Myslím, že to je cesta, po které jde kráčet s důstojností.
Chtěl bys na závěr něco vzkázat?
Buďme sami sebou. Ale co to vlastně znamená, být sám sebou? Pátrejme po vlastní pravdě. Zeptejme se sami sebe: Kdo jsem za myšlenkami, které o sobě udržuji? Kdo jsem pod maskami a rolemi, které hraju ve společnosti a v životě? Kdo jsem za systémem přesvědčení, kterému věřím tak dlouho, že je považuji za své? Jsou ale opravdu moje?
Nejdůležitější otázka, kterou si můžeme položit, zní: „Kdo jsem Já?” Ale odpověď na ni nenajdeme logickým uvažováním. Nemůžeme ji rozluštit pouze myslí. Místo toho se obraťme k sobě. Vnímejme se. Ciťme se. Emoce, myšlenky, názory i nálady. To vše jsou jen návštěvníci. Přicházejí, odcházejí, mění se. Ale kdo jsme my, kdo je všechny vítá? Co je tím naším „domovem“, tím pevným jádrem naší bytosti?
Zkusme si každý den na pár minut zavřít oči. Jen buďme. Prostě pozorujme, co se v nás odehrává. Sledujme proud myšlenek, vjemů, interpretací a pocitů jako řeku, která plyne. A pak si položme jednoduchou otázku: Kdo ve mně tohle všechno pozoruje? Kdo si dokáže tohle všechno uvědomovat?
Právě tam, kam nasměrujeme své vědomí, najdeme odpovědi. Právě tam se může odehrát hluboká a trvalé proměna.
Aleši díky za tvůj čas. Dokonáno jest!
Alešův podcast si můžeš poslechnout na youtube: Vzmuž se
Kde vidíš příčiny krize mužství ty? Napiš mi: info@mindtuber.cz
Zapoj se do diskuze v komentářích: pravidla diskuze
Související příspěvky
- Vztahy, které opomíjíme I. – Sebeláska
- Vztahy, které opomíjíme II. – psychoterapie
- Klíč k autenticitě
- Seberozvoj z pohledu toho kým jsme
- Mužská síla v nové érě
- Holkytida z pohledu nezralé vztahovosti
- Alfa muž jako náplast Red Pillu přes nezralou maskulinitu
- Beta chlap slaměný panák Red Pillu
- Pickup: randění očima mužů
- Soft Next jako metoda manipulace při řízení vztahu podle Red Pillu
- Neviditelná klec vztahového rámce
- Red Pill – subkultura mužství
- Krize mužství
- Manosféra
Obrazové materiály použity z https://unsplash.com
